Mui Ne

Další den jsme vyrazili autobusem na pláž Tu Lam vzdálenou asi 5 km. A ta byla krásná, moc. Světlounký písek a z moře vystupující kameny. Když jsme popošli dál, tak tam byla zátoka plná těch malých kulatých loděk. Vykoupali jsme se,, koupili si malinký banány a mladý kokos (ten jsme si zamilovali) a vrátili se zpět na ubytko. To už nás začínalo všechno pálit a já si všimla, jak mám rudý ruce. Celý odpoledne nám to spálení dojíždělo a večer jsme byli rudí jak raci a spálení jako nikdy v životě. Všechno nás bolelo a věděli jsme, že teda asi se sluněním jsme pro teď ve Vietnamu skončili a podle toho naplánovali další destinaci, kde měli být o něco chladněji, protože je ve vnitrozemí - Da Lat.

Odpoledne jsme se celý zahalení, aby nás sluníčko ještě víc nesesmahlo, vydali dál autobusem směr Mui ne. Já chtěla totiž vidět ještě další profláklou pláž, i kdybychom se tam měli už jen projít. Ale vystoupili jsme asi moc brzo nebo moc pozdě a ocitli jsme se ve vesničce mezi místníma, kde nebyl žádný turista. Procházeli jsme uličkama a děti na nás volali Hello. Nakonec si nás tam všimli chlapci na motorkách a nabídli nám, že nás vezmou na pláž. Tak jsme usmlouvali cenu a jeli. Dojeli jsme k pláži. Ale dojeli jsme k pláži, kam turisti nechodí. U tý jejich vesničky. Byl tam strašný bordel. Všude plasty a odpadky. A z toho je člověku smutno a najednou si uvědomí, jak je to fajn, že doma v Česku lidi mají to povědomí, třídíme odpad a snažíme se omezovat plasty. Tady to místní neřeší, všechno ti dají do obalu a ještě do jednoho a nevidí žádný problém. Když jsme se vraceli tou vesničkou zpátky, abychom chytli autobus, tak jsme viděli, jak pán vyšel před dům a prostě pustil na zem sáček, který odvál pryč.

Aleš ještě večer běžel pro gel z aloe vera, abychom si zklidnili tu spálenou kůži a šli jsme spát. Další den náš čekala cesta autobusem do Da Latu.Read more