Bohol - Chocolate hills a Danao adv park

Po probdele noci rano zkousim alespon na hodinku dospat, lec nedari se. Vstavam v pul 8 a od majitele Borise si vyprosim horkou vodu na svou posledni kasi a caj.

V 9 vyrazim na skutriku, namazanej, dlouhy rukav dlouhe nohavice, na celodenni výlet. Ceka me minimalne 150 km, časová polovina z toho po nezpevnene ceste (tu nazyvana mountain road). Ne ze bych se citil na dusi i na tele zrovna pripraven, ale v takovem stavu je lepsi neco podniknout...

Cesta ubiha bez problemu, slunce vesele praží, obcas se zastavuji napit ze zasob, nebo vyfotit silnicni scenerii. Pripadam si na celem světě jako jediny bily turista.

O 90 min pozdeji... Prvni zastavka: Chocolate hills viewpoint. Odbocka z hlavni, zaplaceni vjezdneho 50 p, 2 minutky na kopec na parkoviste. Je tu rusno. Obchudky, policajti, nevidomi maseri, turisti. Ponejvice typ Selfickari. Takova filipinska klasika.

Davam svacu z peciva zakoupeneho vcera, zarazuji se do fronty a stoupam schody na vyhlidkove misto. Cekal jsem vic. Ne ze by to nebylo roztomily, kulate kopecky jak od zmrzlinare, ale rychle se to okouka, a za 1,5 hodiny jjzdy to nestoji. Dole casova kontrola, konzultace mapy. Ano, Danao bych mel stihat a do setmeni byt v klidu doma.

Na silnici jeste kupuju banany k obedu. Prekvapuje me, kdyz cenu 60 p za kilo neusmlouvam. Cena jak u nás, ale pani se jenom smeje. Pry drahe jak v Evrope, chichi!

Napodruhe trefuji odbocku na "opravdovy venkov Boholu", do nejchudší oblasti u mestecka Danao. Tezko dosazitelna, kopcovita, nepříliš urodna. Podnikavy starosta tu behem poslednich let nechal postavit park adrenalinovych atrakci, cimz cely region pozvedl financne i do povedomi, a místním lidem dal praci.

Cesta typu polnacka je velmi hrbolata, samy vymol a kamen. Obcas si rikam, zda to skutrik da, ale jede spolehlive. Krajina je nadherna, svezi, pohledy na vzdalene kopce a udoli stridaji ryzova pole a zapadle vesnice. Pro mistni jsem velka atrakce - bily chlapik na skutru, vyzubeny v helme, se tudy asi často neprohání. Mavani, usmevy, halekani mne provázejí celou trasu. A ja tu roli hraju a uzivam si ji - salutuji, pokyvuji, zdravim jako prvni, projizdim opatrne a s respektem... Proste se snazim být lidsky, jsem koneckoncu na návštěvě u jejich prahu. A celou dobu se citim naprosto bezpecne a klidny. Neni duvod se tu bat o zivot, naopak.

Kdyz vyjizdim z venkova opet na lepsi silnici u Danao, skoro je mi to lito.

Prvni vec, ktera mne v Danao prasti do mozku, jsou smerove cedule k parku - konecne! Navic je temer cela cesta i na krizovatkach po obou stranach vyzdobena barevnymi trasnemi, vlajeckami, mavatky. Krasne ukazatele bZjistuji, ze jsou nastříhané z odpadniho plastu. Dost dobry.

Po prijezdu k brane a welcome office platim všudypřítomné vjezdne, vyptavam se, jak to chodi, a laskuji s milou, ale dost unudenou recepcni. Jsem tu naprosto sam. Tak jsem ji alespon osvezil odpoledne par vtípky.

Na skutru od brany je to jen minutka k budce s listky. Tady si zaplatíte konkrerni atrakce, o nez mate zajem. Pak je navstivite v jakemkoli poradi. Ja mam jasno - dve nejadrenalinovejsi. "Suislide", coz je ziplajna, a "Plunge", neboli obri houpacka s pry nejdelsim volnym padem na svete (79 m). Pani u pokladny se me pta, zda jsem si OPRAVDU jisty, ze na ryto dve chci jit. Pta se mozna povinne, mozna, aby trochu atrakci vybudila. Ujistuji ji, ze ANO, ze letam s letadlem a vysek se nebojim. Jsou mi tedy prodany listky za 700 p na ziplajn a 350 na Plunge.

Na listku mam napsano "Mr. Wolfek" :)).

Nejprve zipline. Jako clovek trochu znaly veci bedlive sleduji vybaveni, pocinani i stav personalu a atrakce. Maji to zmakle, muzu jim verit. Upnou me do takove lehaci vesty, zacvaknou k ocelovemu lanu, nataženému pres siroke ricni údolí. 3, 2, 1, jedem. Krasne to svisti, natacim video, koukam se dolu, vlevo, vpravo, a uz se blizi konec. Hergot, jak oni me vlastne zpomalej?? Ceka tam chlapik, ma v ruce tyc polozenou na lane... A uz to skube, mobil jsem udrzel, dobrý. Jdu 50m nahoru na dalsi stanici, odkud me posilaji zpet na spravnou stranu udoli. Porad se mw ptaji, jestli jsem si "enjoy ride", a ja to chvalim, nebot nemam to srdce jim rict, ze to pro pilota, lezce a paraglidistu bylo vlastne jenom tak fajn. :)

Na Plunge jsem treti ve fronte, takze sleduju, jak se předchůdce vzdaluje dolu, houpe se, je vytahovan nahoru, vtažen zper na mustek. A celou dobu je jak models ropazenyma rukama soustredeny do fotaku, jak ho nataci jeho kamarádi.

Zpáteční cesta uz je jenom zpatecni. Dost zdlouhava, zadek mam straslive osezeny a opoceny, pomalu zacinam ziznit a jsem rad, kdyz tesne po setmeni dojizdim do oblibeneho Coco loco v Ande, abych si dal kokosovy hamburger! Ano! Vegansky burger v nejleosi kvalite a chuti, jaky jsem kdy jedl. Kokosova duzina upravena tak, ze vypada jak maso z reklamy.

Ackoli najedeny, zucastnuji se jeste v 8 vecer pravidelne rodinne vecere na ubytku, kde se vtipkuje na zname tema muzi, zeny a horke podnebi.

A ten Plunge? Byl fajn. Nejvic jsem si na nem uzil, ze jsem cele 3 vteriny volneho padu myslel jen na priblizujici se zem. Poprve za cely den jsem byl, alespon na chvili, schopen vypnout bolestivé myslenky z nocniho chatu.Read more