Foz do Iguaçu

Před dnešním odjezdem do Brazílie jsme si zjistili všechny potřebné informace jako vždy a vypadá to, že tentokrát nebudeme mít žádné problémy. Prý se dá všude platit kartou a podle pár článků máme tu nejlepší kartu na německém trhu pro výběry v zahraničí. Navíc prý koupě nové SIM karty trvá jen pár minut a proces není tak zdlouhavý jako v ostatních jihoamerických zemích.

Na nádraží jsme vyměnili poslední dolary za ARS, abychom se vyhnuli vysokým poplatkům za výběr. Autobus šlo platit jen hotovostí. Za zbylé argentinské pesos jsme pak nakoupili jídlo a pití na později a šli na bus, který měl jet v 11:00. Ten však neměl žádný zavazadlový prostor a my museli i s velkými batohy dovnitř. Tam ale už nebylo místo na sezení. Budeme tedy stát, což není tak hrozné, protože jízda do Foz de Iguaçu trvá jen půl hodiny. To jsme si tedy alespoň mysleli...

Po chvíli jsme dorazili na hraniční kontrolu v argentinské části. Vše proběhlo v pořádku, do autobusu jsme ale už nastoupit nemohli. Musíme vzít nějaký jiný, ten náš nás neodveze do města, kam máme jízdenky, ale jede k vodopádům. Čekali jsme jen pár minut, než přijel autobus mířící do naší cílové destinace. My nastoupili a radovali se, že to čekání nebylo tak dlouhé.

Za dalších asi 5 minut tento autobus zastavil a většina vystoupila. My se ptali lidí okolo, jestli taky musíme a nebo ne. Odpověď jsme dostali až ve chvíli, kdy se autobus rozjel. Musíme. Volali jsme tedy na řidiče a nějak se protáhli mezi ostatními cestujícími. Ti od našich batohů a bot visících na nich obdrželi pár ran, ale vzali to s klidem. Brazilská kontrola jen naskenovala pasy, dala do nich razítko a my mohli jít. Na nic se ani neptali.

Vrátili jsme se na zastávku a čekali. Čekání tentokrát ale bylo delší. Buď jel autobus k vodopádům nebo do Paraguaye a když už mířil do centra, tak zase patřil k jiné autobusové společnosti. Po asi 45 minutách čekání a asi pátém pokusu nastoupit do nějakého autobusu to vyšlo a my byli uvnitř.

Vyskočili jsme v centru a chtěli jet taxi domů. Jenže nemáme peníze. Uber taky nejde, protože nemáme internet. A pěšky to bylo asi 30 minut s batohy. Rozhodli jsme se jít nejdřív vybrat peníze a pak vzít taxi. Zašli jsme do dvou bank a ani jedna naší kartu neakceptovala. Nevěděli jsme proč nejdou vybrat peníze a neměli možnost ani najít žádné informace bez internetu. Změnili jsme priority a šli hledat SIM karty. Asi tu mají problémy s výběrem jako v Argentině.

Po pár krocích jsme narazili na stánek, ve kterém bylo možné je koupit. Tam nám ale nešlo platit kartou a po třech pokusech jsme to museli nechat. Poslali nás do národní banky tři bloky odsud. Banco de la Nación v předchozích zemích vždy skvěle fungovala a tak jsme předpokládali, že nás Banco do Brasil nezklame. Ale zklamala. Žádná z našich karet nefungovala a my už nevěděli, co dělat.

To už bylo kolem druhé odpoledne a hlad naši nervozitu jen umocňoval. Tahali jsme na zádech ty těžké batohy a v rukou malý batoh a tašku, z čehož nas začínaly bolet záda. Jenže nemůžeme ani jít do restaurace, když nevíme, jestli nám vezmou kartu. Museli jsme tedy zvolit McDonald's, kde se jídlo objednává a platí na samoobslužných panelech. I tady nám však platbu zamítli.

Všechny dolary jsme spotřebovali v Argentině a vyměnit můžeme jen rezervních 100€, které slouží jako absolutní nouzovka. Ještě se nabízí převod do Western Union a výběr tam, s tím ale nemáme žádné zkušenosti. To navíc prý trvá několik dní.

Tohle je marný. Musíme jít domů, kde máme WiFi a tam zjistit důvod, proč nic nefunguje.
Naštěstí jsme měli aspoň vyfocenou polohu našeho ubytování. Tam jsme se pustili do brouzdání internetem a našli pár rad. Po našich zkušenostech v Atacama v Chile si fakt dáváme bacha na rozdíl mezi debetní a kreditní kartou. Pokud se kdokoliv zeptá, jakou kartu máme, odpovídáme samozřejmě debetní.

To je ale v Brazílii pro zahraniční karty chyba a my musíme na platebních terminálech zvolit kreditní kartu. Pro případ, že to nebude fungovat, jsme vzali těch 100€ s sebou a šli to vyzkoušet. Burger King ležel po cestě a my rychle objednali nějakou kravinu, jen abychom to vyzkoušeli. A fungovalo to!

Můžeme si koupit jídlo v obchodech. Tohle musela být ta chyba. Najedli jsme se a šli vybrat peníze zpět do Banco do Brasil. Jenže ani teď to s žádnou kartou nefungovalo. Ani v dalších dvou bankách, které jsme při bloudění městem vyzkoušeli. Znovu jsme zkusili ty první dvě, kde jsme dnes začali. První nic, druhá už nám ale konečně peníze dala. Nám se šíleně ulevilo. Vybrali jsme dostatečné množství na další 2-3 dny a šli zařídit SIMku.

To je tady ale zjevně taky docela oříšek. V oficiálním obchodě telefonního operátora vám řeknou, že nemají předplacené SIM pro turisty a my si je máme koupit jinde. Ty se prodávají v různých trafikách a kioscích. Tam nám ale prodají jen prázdný chip a data si musíme koupit na jiném místě. Kde jinde, než v drogerii...

Po chvíli hledání jsme našli kluka, který byl ochotný registrovat SIMky na sebe za menší poplatek a dojít s námi do dalšího obchodu, kde nám na ně dobil data. Celý proces trval něco málo přes hodinu a to nepočítáme čas, než jsme ho nějak našli.

Až tady nám došlo, jaké to je nic nerozumět a že naše španělština se během naší cesty přeci jen zlepšila. Portugalština je pro naše uši naprosto odlišná od španělštiny a my nerozumíme absolutně nic. S angličtinou to tady ale můžeme rovnou vzdát, tou tady nikdo nemluvil. Naštěstí ale umí trošku španělsky (jejich "trošku" je samozřejmě tisíckrát lepší než to naše "trošku") a tak se dorozumíváme aspoň takto.

V půl šesté bylo hotovo - máme peníze a internet. Víc ke štěstí nepotřebujeme. Po cestě ještě šli nakoupit jídlo na dnešek a zítřek. V blízkosti našeho ubytování máme gourmet supermarket, který svou nabídkou a její kvalitou předčí nejeden český nebo německý řetězec. Nakoupili jsme menší lahůdky a když bůh dá, pustíme si po sepsání textu večer ještě nějaký dobrý film.Read more