Cerro Karamoco

El Misti je 5825 m vysoka sopka, jejiz rozeklany vrcholek je videt vsude z Arequipy. Ke zdolani zlakala i nas.

Da se pokorit dvoudennim trekem s placenym guidem, vylety na vlastni pest nedoporucujeme - cesta nahoru neni znacena a skoro sestitisicova vyska nese urcita rizika. My jsme si na zaklade recenzi vybrali agenturu Waiky tours a ted po navratu muzeme prohlasit, ze nelitujeme.

Po vydatne snidani v nasem hostelu Mango nas v 8:15 vyzvedl sympatak Alfonso v sedmimistne 4x4 a odvezl nas do sidla ke kontrole vybaveni s guidem. Cestou jsme meli nabrat jeste jednoho ucastnika treku, ale pry se opil a je mu nevolno takze nejde. Ok, jeho 250 soles.

V sidle agentury Waiky tours jsme se potkali s asi 50letym guidem Josem (Chosé) a tremi holkami z Kanady, ktere take pujdou. Celkem nas tedy melo byt pet plus guide plus jeho asistent Carlos. Jose byl typu oslehany horsky vudce, vzbuzujici duveru. Kanadanky vypadaly na totalni lamicky, coz se vzapeti potvrdilo pri seznamovani - nulove zkusenosti s treky, natoz VHT, natoz v takove vysce. Jen jsme v duchu kroutili hlavou, na co ti lidi asi mysli kdyz se prihlasi na takovy "vylet"...

Dostali jsme stan, poneseme ho sami spolu se spanim a vsim vlastnim vybavenim. Dale 5 litru vody na osobu plus litr Coly. 1 litr od kazdeho se vezme na vareni. Jose s Carlosem berou veceri a snidani pro vsechny. Narozdil od kanadske vypravy jsme si vzali i turisticke hole.

Autem nas vyvezli 1,5 h cesty za mesto, vstric cnici mase El Misti. Posledni usek prasnou cestou opravdu proveril kazdou vymozenost pohonu 4x4 i Alfonsuv um. Behem cesty jsme jeste se Zuzkou natlacili 1,5 l vody, te proste neni nikdy dost.

Vysli jsme z maleho placku posilneni navic bananem a mandarinkou, ukryti pod klobouky a dlouhymi rukavy - slunce prazilo a prach na pozvolna se zvedajicich svazich sopky nam sel vetrem vstric. Zacina se ve 3400 m a dorazit mame za cca 4-6 h a prekonani 1100 vyskovych metru do zakladniho tabora ve vysce 4500 mnm.

Tri holky vyrazily v tilkach, bez klobouku a skoro bosky - tedy, mely trekovky, ale jen takove ty nizke sportovni ponozky v nich. Po prvnich 120 metrech slapani s placem jedna vzdava. Pry nemuze popadnout dech a batoh je tezky.

Z utrzku konverzace mezi nimi a guidem se dozvidame, ze ma astma (!!) a chce se vratit. Jose vola zpet auto mobilem a skromny tichy Carlos, s nimz jsme si v aute prijemne popovidali, se vraci s ni na parkoviste a do mesta - dle pravidel staci na 4 lidi jenom guide. Krcime rameny, loucime se a jdeme dal.

Stezka se krouti mezi trsy pichlave travy, trnitymi keriky a balvany. A stoupa stoupa. Slo se nam dobre, nase obavy z unavy z Colca kanonu se nepotvrdily a navic aklimatizace jeste z Huarazu a Machu je zrejme znat. Velka uleva. Zato kanadanky toho maji zakratko plne bryle a na obycejnych krocich pres kameny se doslova potaceji. Jose je vsak profik, drzi mirne tempo a dela zastavky tak akorat, aby to daly. Na nas moc casto.

Krajina je tu drsna, ale svym zpusobem uchvatna. A je tu naprosty klid. Jsme jedina vyprava a po vcerejsim turistickem viru je to prijemne osvezeni. Seznamujeme se s endemickymi andskymi mechy, dravcem Kara kara. Nemame vyraznych problemu, pijeme, energii doplnujeme susenkou a Snickerskami.

Tech nekolik hodin chuze nam v zasade ubehlo klidne a mirne, lec zadarmo to nebylo, v cili unaveni po pravu jsme. Pro kanadanky hodne husty vyslap, ale daly to a ani moc neknuci. Zakladniho tabora dosahujeme nekdy ve tri odpoledne. Je to nekolik sousedicich placku na stan, klasicky obestavenych kameny proti vetru. Vybirame si jeden, stavime stan (uz nema koliky, takze na snury navazujeme kameny), fotime a zkoumame nejblizsi okoli - hodne pozvolna, protoze ve 4500 m se vam lehce zatoci hlava pri tech nejobycejnejsich cinnostech. Vsechno je tu potreba delat s rozmyslem, i kdyz nadsenim a ochanim z uzasnych vyhledu se nam chce skakat.

Kratce po 17 h ma Jose hotovou veceri: polevku s ryzi a zeleninou, hlavni chod ryze avokado rajce a salsa omacka. Na tomto miste a po takovem vykonu chutna naprosto skvele. Jeste caj z hermanku neboli Manzanilly pro dobry spanek, a slunce se kloni k obzoru. Vytvari typicky uchvatne barvicky a my si jdeme v jeho poslednich paprscich jeste zacvicit. Prece jen, kdy se vam postesti akrojogovat na sopce pri zapadu slunce ve 4,5 tisicich ze :).

To se uz ale rychle ochlazuje, cili zoubky curat naposled pokochat a cca v 19 h se zavrtavame do spacaku, neb v jednu v noci vstavame a jdeme na to. Karimatka je tenounka a podklad oblazkovy, ale co byste na sopce chteli, ze.Read more