Candabong

Kdyz jste nekde "doma", poznate to s pr vnim úderem srdce. Všechno do sebe zapada - obraz, zvuky, vune... Jsou to vlastne malickosti. Jako treba proudeni vanku mezi listy stromu. To, jak se na vas podiva nejblizsi clovek nebo zviratko. Tvar nasypanych koralu mezi sterkem na cesticce... Barvy obleceni, susiciho se na snure... Zpusob, jakym se vlny blizi omyt plaz... Pisnicka, nevtirave se linouci z repraku, vystrceneho oknem. Vse se prolne, a člověčí duší zachveje dokonalost - nadhera jednoho, jedineho tepu srdce.

Ja takove misto nasel. Je u mestecka Anda, jmenuje se 1Peace a pokud o nejakem miste mohu rici, ze ma pozitivni vibrace, je to tady.

Ale to predbiham.

Rano se kopu z hotelu az v 10 a pani ve vyvarovne na rohu se mi smeje, ze chci snidani: "U tuu lejt srr!" Tak tedy nudle a nalozenou morskou travu, coz mi moc nejede, ale snad je to alespon zdrave. Chut si vylepsuji v pekarne vedle - 4 kousky sladkeho pečiva (jine snad ani na Filipinach nedělají) me opet stoji 20 p a ja pojimam podezreni, ze v pekarnach prostě vse stoji 5 p za kus.

Tricykl me za 30 p veze na bus terminál, kde chci najit dodavku do Anda. Tahle oblast ma pry krasne plaze, snorchl, potapeni, morske jeskyne. Takze vstrebavat bude co. Cesta mestem je spinava, smradlava a hlucna. Zpestření mi poskytují ostatni tricykly - téměř kazdy z nich ma vzadu nějaký citat z bible nebo nabozensky text, a je to legrace: "Buh zehnej nasi jizde" nebo "Se mnou jezdi Ježíš" u mne vedou.

Terminál je takove vetsi nadrazicko, obchudky s pochutinami, ovocem, sperky, tricky. Celkem snadno za pomoci naháněče nacházím jednu z dodávek pro 9 lidí, která jede směr anda. Odjíždí až za 0,5 hod., takže čas vyplňuji nákupem několika banánků, dvou mandarinek a sledování místních, Kteří sledují basketbalový zápas. Basketbal je mimochodem sport č. jedna na Filipínách. Což je s podivem, protože Filipínci jsou vzrustově dost malý národ.

V dodávce sedím vedle řidiče, naštěstí sám, takže mám dost místa na nohy na batoh. Cesta ubíhá svižně, pobřežní silnice místy nabízí i velmi romantické pohledy na mořské zátoky a pláže. Já dílem pospávám, dílem se snažím vymyslet nějaké ubytování. Protože ale signál každou chvíli nejistý, celkem brzy to vzdávám.

Z původních 2 hod. náš řidič si stihl přijet do cíle za hodinu 40 min. Vystupuji skoro jako poslední, před centrem turistických informací, umístěnému v budově na pláži v srdci anda. Pláž se mi líbí zejména tím, že jsou na ní obrovské rozložité stromy, poskytující příjemný stín. Pod ten nejbližší si sedám a pěkných pár minut jenom tak jsem a vstřebávám. Několik Filipínců se koupe a dovádí s dětmi na čáře přílivu. Cítím se tu dobře. Tady se mi bude líbit…

Je 13:38 a já beru mobil a začínám hledat to pravé ubytování. Chci bydlet rovnou na pláži, v nějakém hezkém, klidném místě, kde bych mohl relaxovat šnorchlovat. Zároveň bych rád měl vlastní pokoj.

O 2:20 později se nacházím na polní cestě mezi silnicí a pláží. Jdu sám, hladový, unavený, mírně frustrovaný, spálený, zaprášený. Za sebou vám několikakilometrovou jízdu s anda k vybranému obídku – o kterém nikdo z místních ovšem nic neví, A které jsme s panem taxikářem a jeho manželkou, kteří se opravdu snažili mi ze všech sil pomoci, prostě nenašli. Ve 4 sousedících rezortech bylo buď plno, nebo naprosto nesmyslně draho, v jednom případě se mi nelíbila atmosféra.

O 0,5 hod. později s trochou vnitřního neklidu (je totiž už před 5. hodinou odpoledne, což znamená, že se blíží soumrak) prichazim na úžasně vypadající místo. Sedi tu postarší muž s evropskymi rysy. Tento rezort je prý zavřený, nefunkční. Mám jít vedle, ukazuje rukou směrem po plážích. Děkuji a odcházím po písku nízkou zídku mezi dvěma rezorty.

A jsem tu. Je tu takový poklidný ruch, pohyb beze spěchu. Muzika hraje, na dvoupatrové dřevěné věži jsou zavěšeny hamaky. Několik lidí posedává na zápraží a popíjí. Na pláži se někdo opaluje, z mírných vln vystupují 3 potápěči. Mezi hlavní budovou a pláží je travnatý plac, Na něm polehávají psíci a pase se koza. 4 bambusové relax přístřešky a na všem ulpívá tak krásný pokoj a klid...

Majitel je belgičan, kluk tak v mém věku a má naprosto výborný, vyrovnaný výraz a pohled. Vysvětluje mi, co a jak. Dělají to snídaně, obědy i večeře. Večeře je vždy společná, rodina. V hlavní budově je bar a dlouhý stůl, kde si všichni sednou a vzájemně si podávají mísy s jídlem. To se mi moc líbí. K dispozici je šnorchlovací vybavení a lednice s nápoji. Kdo si co vezme, na to si udělá čárku v chlívečku podle pokojů a je to.

Tenhle rezort si pamatuju z nabídek na booking.com – tam se prodávala jen lůžka ve společném pokoji. Naštěstí realita nabízí i samostatné domky, nebo pokoje s větrákem. Jeden pokoj dostávám, házím na sebe plavky a jdu se přivítat s pejsky a s mořem.

Při večeři se se všemi vítám seznamují, vypadá to na ohromně fajn partu. Všichni jsou podobně vyklidnění a naladění. Je tu Japonka, Filipínka, mladý pár z finska, potápěčský instruktor z Francie a dvě rodinky, také Francouzi. Vypomáhá tu mladý kluk Roberto, místní z boholu. je vtipný a neuvěřitelně pozitivní.

Na tyhle Filipíny jsem se těšil a doufal, že takové opravdu existují…Read more