Sohutan Inlet

V planu dne je zaplaceny vylet lodi do slavne morske jeskyne Sohoton, kde se pry da snorchlovat v nejake osvetlene vode ci co, a pozorovat meduzy. Pry je to velke asi 6 hektaru. To jako wow. V poledne obed v nejake turist restauraci tam, a odpoledne na zpáteční ceste snorchl na Krokodylim ostrove (nazev ma podle tvaru, ne ze by tam zili).

Tak předně: není moc dobrý nápad nechat si dopisování deníčku na mobilu do malé loďky, protože to v ní jednak houpe, druhak drnčí, takže se rozmazávají písmenka před očima, třeťak padá vodní tříšť na mobil i do obličeje.

Den začal nicmene prima – snídaně do postele, tedy na prah chatky, do postele jsem si ji odnesl už já. Čaj, palačinky se sirupem, krásně zralé Mango. Kdybych ještě k tomu mohl alespoň normálně dospat až do budíku, bylo by to už dokonalé. To by ovšem místní kohouti nesměli podvádět a kokrhat už od třičtvrtě na dvě v noci.

Jinak všechno krásně klapalo. Sraz s jayarem v 6 ráno, odvoz pár set metru na pobřeží k lodi, seznámení s posádkou jednoho chlapíka - Romea a jednoho kluka - Lolo, a nalodění se. Respektive nalodění se… Loď bych tomu snad ani neříkal. Možná trochu dutá plovoucí tříska se strechou a přidělaným motorem. Byl to zde zřejmě klasický dopravní Katamarán sestávající z úzkého trupu a z bambusových vyrovnávacích tyčích po stranách. Po nahození motoru se navíc dřevěná sedačka pode mnou roztřásla tak, že mi skoro začaly drkotat zuby. Jenom jsem v duchu zaúpěl a řekl si: V tomhle mám vydržet 2 hod.?? A pak ještě 2 hod. zpátky??

Lolo po nejakem case stahl vepredu takovou zaclonu z igelitu na bambusove tycce, takze na nas dopadala uz jen asi tretina vodni triste od pride. Jeste, ze tropicke ranni pocasi je prijemne teple. Vzdal jsem se zivlum a nechal se natrasat a namacet, jakykoli boj ci snaha postradala smysl. Mych par svestek, sbalenych v igelitce Carrefour, vypadalo prezitelne.

Nakonec mi cesta při psaní deníčku z předchozího dne celkem uběhla. Kvuli hluku motoru snahy o konverzaci rychle vazly, a Lolova anglictina byla stejne nedostatecna. Pluli jsme na jih, na ostrov Surigao. Davam pozor na odpadky v mori a jsem mile prekvapen. Zaznamenavam asi 10 kousku za cele 2+2 hodiny plavby! Sireni povedomi o ekologii a dopadu vyhazování odpadku u obyvatel zjevne funguje. Maji tu vsude vicemene cisto, vznikaji iniciativy na sber a recyklaci...

V posledni ctvrtine plavby k jeskyni mijime male ostrůvky skal, porostlych bujnou vegetací (haha, vzdycky jsem si pral pouzit tohle slovni spojeni...), mnohdy propojenych melcinami s koraly. Romeo zkusene klickuje a ja si predstavuju, jake to asi bylo pro namorniky na plachetnicich, kdyz Filipiny objevovali. To dobrodruzstvi, napeti, co bude za další skalou. Kde se vylodime? Tam na té plazi? Ne tam ne, moc husta dzungle a moc do kopce...

Probira me voda ze strany. A neni to trist, je to dest. Vjeli jsme do mirne clony, ktera ani nestudi. Naopak je sladka voda celkem prijemna, jak mi omyva ruku, tvar, stehno a pul zadku na lavicce od morske vody.

Zatacime k plovoucim bambusovym molum a chysim mezi dvema skalami. Vybledly transparent nas vita u "pokladu Sohoton cave". Kluci se o me staraji, jako by na mem pohodli a bezpeci zavisely zivoty jejich rodin, takze vystupuji jako princezna, a vznesene se odkymacim na ztuhlych nohach k nejake registraci. Jsem tu mezi prvnimi, tak to s tim navalem nebude tak horke.

Aha, jsme tu o dve hodiny moc brzo.

Priliv a odliv totiz lístky necvaka, takze do jeskyne se zatim neda dostat. Ale! Muzu mezitim na tour cislo 1, coz je laguna s meduzami. Budu na ne cucet a lze tam i snorchlovat. No proc ne, kdyz uz jsem tady...

Tohle všechno se dozvidam ve scene jak ze Sverakovy komedie - diky dvema hodinam mete od motoru jsem nahluchly jak poleno, takze slecnu u registrace asi trikrat zadam, aby mluvila NAHLAS a pomalu (ten jejich zvatlavej prizvuk je vazne orisek). Po vyplneni nacionale me posila ke stolecku c. 2 - kolega metr od ni. Taky se bavime jak hluchej s blbym. Vstupne stoji 850p, plus dane, plus meduzy, rovna se 1400p, takze stovka za jednoho domorodce me nezabije, a zvu Lola k ucasti na vyprave. Je rad a je tu poprve.

Pak uz jen stolecek c. 3,zase o metr, kde nahlasuji, ze jsem cislo 1. To by snad mohli poznat. :) Zvolna zacinam slyset splouchani vln, sluch se vraci. Snazim se napravit reputaci natvrdlika a zahajuji konverzaci s nejaktivnejsim z 20 průvodců / posedavacu na molu. Cimz spoustim maly řetěz zmatku, co všechno si mam s sebou vzit do ZMENSENINY lode, kterou jsme prijeli. Ta nema motor a ovlada ji starsi pan padlem. Taky uz by to kluci mohli mit zmakly, nebo nekde vyvesit jasne psanou ceduli.

Vyplouvame, kazdy ve sve lodce. Pan anglicky neumi, takze zadny vyklad ani info nebude. Trochu skoda. Vysvita slunicko. Okoli jak z prospektu. Medusas sanctuary neboli utociste je mala skalnata zatoka, ohranicena kratkym koralovym utesem. Tam, kde utes nedosahne, vypomohli si mistni jemnou siti. A turisticka atrakce je na svete.

Voda je mirne zakalena, ale presto se za asi 10 minut pohybu po prostoru setkavame se tremi meduzkami. Jsou hnede, vypadaji jako hribky v sukynkach, nejmensi je jak nehet u palce, největší tak 15 centi. Vyfotim, zamavam. Snorchlovat tu nechci, nemyslim ze to za to stoji. A ma to být prece utociste... Na ceste zpatky potkavame uz asi 10 lodi. Snedi mladi turiste, selfie tyce. Oni Filipinci jsou dost na ty spravny fotky. Je to drina.

Po návratu na molo asi 0,5 hod. čekáme. Mám celkem hlad, takže se dělím s Lolem o sójový suk a na oplátku dostávám přizváni k velké vaničce suché rýže. Ta se jí normálně lžící – tedy, normálně se lžící nabere. Pak si ji dáte do dlaně, uplacate, vrátíte lžíci druhému a rýži sníte z dlaně rovnou pusou, nebo ulamujete druhou rukou.

Do jeskyně už jedeme v posádce 5: my dva turisté, dva průvodci mladý kluci, a jeden kormidelník. Loď už je větší, má motor a jedeme o něco dál. Jsem neustále upozorňován abych dělal fotky, a to i na místech, kde podle mě není vůbec nic k vidění. Je tam akční moment, kdy dostanete přilbu a musíte se se hnout, protože se proplouvá takovým tunelem s různými prastarými krápníky. No, spíše jsou to přirostlé korály. Takhle nějak si tu podmořskou jeskyni představuju.

No, skoro. Během cesty jsou připravené dvě aktivity. První je samotná jeskyně se světélkujícím planktonem uvnitř. Do ní se dostáváme tak, že podplaveme sifon – asi 3 m. Hned začerstva se tak dozvídám, že tě jarem zapůjčený Vodotěsný obal na iPhone není až tak úplně Vodotěsný. Celou dobu mi starší z obou průvodců drží krk a táhne mě dolů a dopředu. V jeskyni si chvíli kopeme rukama nohama, aby to svítilo. Pak on baterkou posvítí na strop, kde se ustrašeně krčí 3 malé krápníky a Plaveme zase zpátky.

Druhá aktivita je podobná. Plaveme už normálně do nějaké díry a já doufám, že teď už přijde ta obrovská rozlehlá jeskyně, o které mi vyprávěli. Není tomu tak. I tahle je velká jen asi jako normální obývák. Atraktivní je šplhání ven z vody po skalnaté stěně s krápníky. Venku je potom malá plošinka, ze které se da skočit asi 7 m do vody nebo se spustit pár metrů na láně. Volím skok a moje slippers neboli Žabky celkem pěkně plesknou o hladinu.

A to je vše. Stejnou trasou jedeme zase zpátky a všichni se mě ptají jestli jsem si enjoy trip. No zas tak spatne to nebylo, ale uprimne za 4hodinove kodrcani v lodi a 1500 p to taky nestalo.

Molo se uz plni turistami. S klukama se uz bez zdrzovani nalodujeme a vyplouvame zpět. Vznasim prani se najist v restauraci, ale divaji se na me zmatene, ze tu nikde zadna neni. Ja na to oukej, no problem, a uspavam zaludek. Povzbuzuje me predstava pekneho snorchlovani.

Ta plavba zpatky uz se desne vlece.Leia mais