Lucy Speare

Joined July 2016
  • Day18

    Úterý, cesta vlakem Varšava > Břeclav

    August 9, 2016 in Czech Republic

    Cesta vlakem byla v podstatě nezáživná. Ta neexistující zásuvka byla podpásovka, nemohla jsem si dobít ani mobil, ani mp4, takže jsem v podstatě měla na výběr jen mezi aktivitami: spát, koukat z okna, číst si. První asi 3 hodiny jsem prospala, pak jsem to střídala mezi dalšími dvěma. Vlastně se nestalo vůbec nic zajímavého, takže nemá ani smysl o tom psát. Snad jen zmíním, že to, co bylo v Polsku jako 1. třída, se po přejezdu hranic do ČR stalo 2. třídou. Inu, live and learn.

    Navzdory Polsku hodnotím svoje cestování 2016 za velmi úspěšné. Gruzie a lidi, které jsem tam poznala, mi budou opravdu chybět.
    Read more

  • Explore, what other travelers do in:
  • Day18

    Úterý, Poland, oh Poland

    August 9, 2016 in Poland

    První pohled na přibližující se evropskou zemi při přistávání mě naplnil radostí, že jsem zpátky. Předčasně. Polsko.

    V autobuse jim zase nefungoval automat na jízdenky a než jsem to stihla zjistit, autobus už se samozřejmě rozjel, takže jsem kus jela načerno. Snažila jsem se poprosit řidiče o radu, ale jen se na mě koukl, neřekl mi ani slovo a dál se věnoval řízení. Naštěstí stejným autobusem jela i jakási letuška (soudě podle oblečení) a zavolala na mě, že ten automat už zase funguje. Už zase funguje? Takže ho řidič zapl? Proč byl vůbec vyplý?

    Na pokladnách, kde prodávají mezinárodní lístky na vlak, zaměstnanci neumí anglicky. Proč si s Polkou nerozumím, ale s Gruzínci to šlo? Dostala jsem tak o 500 Kč dražší lístek, než jsem mohla, protože prostě jazyková bariéra. Když jsem se paní ptala, které číslo na lístku je číslo rezervovaného sedadla, byla extrémně nepříjemná a nakonec mi vytrhla lístek z ruky a to číslo mi zatrhla zvýrazňovačem.

    Záchody na nádraží lze platit jen ve złotých, v eurech ne.

    Všechno jídlo je tu fuckin' expensive, ale mám šílený hlad.

    Nikde ani jedna zatracená lavička, takže sedím (jako jediná široko daleko) na zemi a lidi se po mně divně dívají.

    Přišel za mnou týpek a spustil na mě polsky. Když jsem mu řekla, že nerozumím, zatvářil se otráveně a odešel.

    Bože, já chci zpátky do Gruzie. Prosím.

    PS: Ha, takže paní pokladní mi dala první třídu, proto ta cena. A není tu zásuvka, abych si mohla dobít mobil. Myslím, že táhlé, smutné, frustrované 'achjo' je na místě. Tak hurá do posledních 6 hodin cestování předpotopním polským vlakem.
    Read more

  • Day18

    Úterý, přílet nad Varšavu

    August 9, 2016 in Poland

    Nevím, jestli jsem byla tak zmožená tou noční/ranní hodinou, ale normálně jsem se v letadle i vyspala, probudila jsem se až nad Varšavou a bylo mi fajn, i když ještě pár hodinami spánku navíc bych určitě nepohrdla. Přílet nad Varšavu stál za to.

  • Day18

    Úterý, odlet

    August 9, 2016 in Georgia

    Nakonec jsem se přece jen dočkala odbavení. Procházet celní kontrolou o půl 4 ráno má tu výhodu, že opravdu vypadám jako na pasové fotce. Jako naštvaná mrtvola.

    Další poznatek - na letišti v Tbilisi není moc co dělat, moc co prozkoumávat.

    Vzlet nad noční Tbilisi byl nádherný. So long, Georgia, so long... Budeš mi chybět!

  • Day18

    Úterý, čekání na letišti

    August 9, 2016 in Georgia

    Je půl jedné ráno, úterý 9. srpna 2016. Sedím v Cappadocia - kavárně na letišti v Tbilisi a čtu si Daring Greatly. Můj let je naplánovaný až na 4:50, takže musím "zabít" spoustu času. To zabít je v uvozovkách úmyslně. I když uznávám, že spánek (postel, sundání bot a podprsenky a tak vůbec) by nebyl od věci, je na téhle situaci zároveň něco krásné dobrodružného. Na to, jaká noční hodina je, je tu hodně živo - kavárna je způlky plná a od svého stolu mám výhled na dveře, kterými co chvilku prochází noví doletivší, což je ve skutečnosti fakt každou chvilku. V kavárně lidi sedí, krátí si čas povídáním si, koukáním do mobilu, skypováním, kouřením, popíjením nebo prostě jen pozorováním okolí. Ve vzduchu cítím hlavně cigaretový kouř - inu, letiště neletiště, jsme přeci jen pořád ještě v Gruzii. Ať už ale chlápek u vedlejšího stolu kouří cokoliv, má to podivně nasládlou vůni a já nemůžu přijít na to, co mi to připomíná. Perníčky? Ne, to asi ne. Pokaždé, když potáhne, slyším podivný dutý zvuk nasávání. Ha, teď jsem ucítila spálenou žárovku :D! S tím kouřením je to v Gruzii fakt hrůza. Cigarety za 30 Kč. A kouří fakt každý.

    Ráda bych si tenhle moment dobře zapamatovala. Šum konverzací. Ruština. Angličtina. Hlas, který anglicky něco hlásí v rozhlase. Někdo prochází okolo, podlaha se pod vahou jeho kroků chvěje. Jsem unavená a mám hlad, takže je mi trochu zle od žaludku. Někdo telefonuje, anglicky. Cigaretový kouř. Cinkání hrníčků a talířků. Pokašlávání. Lidi okolo se všichni pohybují, nikdo není absolutně v klidu. Telefonující muž určitě není rodilý mluvčí angličtiny. Venku před kavárnou se rolují billboardy a nad nimi běží nějaký červený text. Ze stolu, u kterého nikdo nesedí, spadl nabídníček. Jak se to stalo? Je za 10 minut jedna hodina. Ještě 4 hodiny do odletu. Bože, nechce se mi domů. Miluju tohle. Ale neupadat do smutné... Teď jsem v Tbilisi. Jsem na letišti. Jsem na cestách. Cestuju.

    Servírka právě prošla okolo a spadla jí mince. Odkutálela se po hraně tak o 10 metrů dál. Servírka běžela za ní, vtipné.
    Read more

  • Day17

    Pondělí, poslední den

    August 8, 2016 in Georgia

    V pondělí už jsem byla sirotek (Brňáci už odletěli). Rozhodla jsem se ten den strávit potloukáním se po Tbilisi a vidět ještě co nejvíc. Začala jsem návštěvou marketu na Didube a brunchem na Rustaveli (v tom stejném místě, kde jsme měli brunch den předtím). Dala jsem si znovu omeletu a kávu a dělala plán zbytku dne a cesty. Ukázalo se, že zatímco plán cesty do Gruzie mi zabral dvě stránky, plán cesty domů jen asi 2 řádky. Myslím, že jsem pochytila gruzínský organizační talent :D. Ne, ale vážně, kolik místa člověk potřebuje na zápis: bus 37 z Didube na letiště, chytit let do Varšavy, z Varšavy 9.03 nebo 12.15 do Břeclavi? Moc ne. Ještě jeden milý zážitek si z té restaurace odnáším. Byly tam dvě servírky, obě strašně přátelské a v jeden moment jsem zvedla hlavu od svého bloku a viděla jsem, jak za barem tancují. Všimly se, že se dívám, tak přestaly, ale rozesmály se a já se musela usmívat taky. Miluju bezprostřednost :).

    Po jídle jsem se vydala najít poštu, protože jsem chtěla poslat svoje a Dejvovy pohledy. Já vím, já vím, poslední den 14denního pobytu, ale stejně... Dojít k poště nebyl problém. Byla to příjemná, asi 20minutová procházka od Rustaveli, alespoň jsem se podívala zase do jiné části Tbilisi. Problém dojít k poště opravdu nebyl. Téměř. Ve chvíli, kdy jsem už měla jen jednou zahnout a přede mnou se měla vynořit budova pošty, ukázalo se, že v Gruzii samozřejmě není nic tak jednoduché, jak se zdá. Celá ulice byla rozkopaná a přímo před poštou bylo staveniště. Všude dělníci, na budově pošty lešení... Zeptala jsem se nějakého týpka, co tam stál se synem a koukali na bagry, jesti neví, zda je pošta otevřená a jak se k ní dostat. Řekl mi, že je, ale že musím celý ten blok obejít a přijít k ní z druhé strany. Trochu frustrující, když už máte cíl na dohled, ale co se dá dělat. Tak jsem obcházela blok. A obcházela a obcházela. Byl zatraceně velký! Až mi zbývala poslední zatáčka a ukázalo se, že i tam je to rozkopané! Nakonec jsem se zeptala nějaké Gruzínky, jestli neví, jak se k poště dostat. Ukázalo se, že je to velmi jednoduché, že jen já jsem pitomec. Samozřejmě, že stačí prostě projít staveništěm, proč mě to nenapadlo :D. Přeskočit pár děr (nepřeháním). No, abych to zkrátila, pohledy jsem nakonec poslala!

    Další zastávkou byl Dry Bridge Flea Market. Fascinující místo s hromadou stánků jen tak na ulici (a občas i beze stánků - zboží vyskládané prostě na chodníku) a najít se tam dalo vážně všechno. Ovladače od televizí a stereí. Šperky. Náušnice, ne vždy do páru. Desky. Zbraně. Mince. Jelení hlavy. Kuchyňské potřeby. Nejrůznější kábly. Zrcátka. Tašky. Vycházkové hole. DVD. Knížky. Přehozy. Známky. Krabičky od sirek. Oblečení. Fotoaparáty a objektivy. Obrazy. Akční figurky. Hrací kostky. Staré kalendáře. Peněženky. Kravské rohy. Počítadla. Další nejrůznější, někdy velmi těžko určitelné předměty. Staré vedle nového. Krásné vedle ošklivého. Běžné vedle... no, některé věci jsem v životě neviděla a ani jsem netušila, na co jsou.

    Na tom trhu jsem si nic nekoupila (i když jsem se hodně dlouho přehrabovala náušnicemi - u těch, co se mi líbily, jsem ale nebyla schopná najít druhou do páru :) ). Později jsem ovšem nakoupila nějaké koření. Paní kořenářka stála s vozíkem na ulici a byla hrozně milá. A krásně to tam okolo vonělo. Nakoupila jsem čtyři druhy - svaneti salt, adžiku a pak něco s chilli a něco s ... lilkem? Těžko říct, komunikační bariéra udělá své. Ale všechna ta koření voní i chutnají výborně!

    Celou Gruzii jsem si brousila zuby na to, abych se naučila smlouvat, ale nějak jsem se na to pak necítila, protože prostě nedokážu odhadnout, v jaké situaci se to hodí a v jaké ne. V pondělí se mi ale podařilo smlouvat omylem! Zapadla jsem do obchodu s dárkovým zbožím mezi Bridge of Peace a Liberty Square a objevila jsem tam panákovku, co se nám předtím s Dejvem líbila, ale tady stála asi o dvě lari míň! Okamžitě jsem se rozhodla ji vzít - pro sebe i pro Dejva - a zeptala jsem se prodavačky, kolik stojí, jestli teda těch x lari, co tam mají napsáno. Přišlo mi to jako skvělá cena, ani mě nenapadlo smlouvat. A paní mi jen tak sama od sebe řekla, že mi to dá levněji. Ty přesné ceny už si nepamatuju, ale pamatuju si, že mě to hodně překvapilo a musela jsem vypadat slušně zmateně :D. Paní taky chvilku vypadala zmateně, teď si říkám, že jsem mohla třeba zkusit smlouvat víc :D. Jen o pár minut později jsem se jinde pokusila vyhandlovat churchkhelu - a domluvily jsme se! Myslím, že zůstat v Gruzii dýl, naučila bych se to!

    Počasí mi teda na pondělní celodenní chození po Tbilisi úplně nevyšlo. Byl tak neskutečný pařák! Očividně jsou na to ale v Tbilisi zvyklí, nad některými zahrádkami v restauracích byly nainstalované rozprašovače a pravidelně kropily lidi sedící pod nimi :).

    Poslední místo, které jsem opravdu chtěla v Tbilisi vidět, byla mešita, o které se v USE-IT mapách psalo, že je to jediná měšita na světě, kde se modlí sunité a šiité společně. Kousek od ní jsem se seznámila s nějakým Čechem a Slovákem, co přes léto cestují. Před Gruzií byli v Pákistánu. Chvilku jsme si povídali o obou zemích, o našich zážitcích... říkali, že se v Pákistánu cítili hrozně bezpečně, protože tam všude byli vojáci se samopaly. Já se teda většinou cítím bezpečněji tam, kde NEMUSÍ být vojáci se samopaly, ale proti gustu... Taky ale říkali, že místní byli strašně vstřícní. Shodli jsme se, že země, kam ještě nejezdí moc západních turistů, jsou často k hostům odjinud velice přátelské. Když ti dva zjistili, že jsem lingvistka, tak mi vykládali, že zrovna večer předtím filozofovali nad tím, kdy, jak a proč vznikl jazyk. Tak jsme si povídali i o tomhle. Bylo to velice milé setkání :). Nakonec mi ukázali cestu k mešitě, já jim ukázala cestu k Narikale a rozešli jsme se každý svým směrem. Najít tu mešitu byl trochu problém, ukázalo se, že je architektonicky dost nenápadná, poprvé jsem okolo ní prošla, aniž bych si jí všimla. Nějací lidi v další uličce mě ale nasměrovali zpátky. Byli tak neskutečně usměvavý a přátelští, až mě to zahřálo u srdce. Jak málo stačí... :) Ta mešita je mimochodem sice nenápadná, ale moc hezká a je v takové tiché čtvrti plné úzkých, stoupavých uliček, dřevěných balkonů, židlí před domem a květináčů na okně.

    Protože jsem vážně potřebovala kafe (a nabít mobil), tak jsem zamířila znovu do Prospero's jako den předtím a strávila jsem tam dobré dvě hodinky čtením. Narazila jsem na krásný citát, který mi od té doby pořád zní v hlavě: "The only true currency in this bankrupt world is what you share with someone when you're uncool. - Almost Famous" Něco na tom opravdu je :).

    Z Prospero's jsem vyrazila na nákup koňaku a dalších dobrůtek a zašla jsem si taky do jednoho obchodu poblíž Liberty Square, koupit domů sýry. Po cestě jsem objevila spoustu krásných budov, uliček a zákoutí, a to včetně knihovny a květinového marketu. Nakonec jsem měla ještě dost času, abych si dala studený drink v jedné kavárně poblíž Liberty Square. Jmenovalo se to tam Lik & Nik a měli velký výběr různých sladkostí a zmrzliny, tak jsem ochutnala nějakou čokoládovou pěnu s piškotem.

    Stavila jsem se do hostelu pro kufr, rozloučila se se Sayou a zamířila jsem na Didube. Ještě jsem chvilku poseděla tam, počkala na autobus a nakonec odjela na letiště. Po cestě do maršrutky přistoupil týpek, co měl v zadní kapse kalhot pistoli. Byl ale hrozně rozesmátý a hlučný, přisel si k nějaké paní a nahlas si očividně přátelsky povídali, takže jsem se ho nebála. Chtěla jsem tu pistoli nenápadně vyfotit, ale nebyla jsem dostatečně rychlá, brzo zase vystoupil.
    Read more

  • Day16

    Neděle

    August 7, 2016 in Georgia

    Navzdory značnému hluku z ulice a faktu, že spím na cizím místě, v cizí zemi a úplně sama, jsem se vyspala vážně dobře. Ráno jsem se po probuzení sbalila na celý den, sešla dolů a dala si snídani. Měla jsem z večera koupené nějaké pečivo a sýr, ale slečna na recepci mi řekla, že ze včerejška zbyla ještě večeře a prý jestli nechci. Byla to nějaká asijská polévka s bramborami, paprikou a cukrovým hráškem a bylo to vynikající! K tomu jsem si dala džus z granátového jablka a podle USE-IT map jsem plánovala, co podniknu, dokud se neozvou děcka, že taky vyráží ven. Sedět si takhle po ránu v hostelu v Gruzii s výborným jídlem a pitím, nic nemuset, nikam nespěchat a plánovat si den prozkoumávání cizího města... naprosto perfektní ráno :).
    Nakonec jsem se rozhodla vyrazit se jen projít po té čtvrti, ve které jsem bydlela. Zjistila jsem, že je to turecká čtvrť a naprosto mě fascinovala. Střídaly se tam ulice sršící lidmi, dopravou a životem vůbec, ulice s nádhernými domy, restauracemi s etnickým jídlem a obchody, s ulicemi, kde nikdo nebyl, domy vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou, ale na terase jim viselo povlávající prádlo a atmosféra těchto míst na mě působila poklidně a přátelsky. Prostě Gruzie. Nějaká paní se mě rusky zeptala na cestu ke kostelu - a já jí dokázala poradit, protože jsem okolo toho kostela předtím šla :)! Taky jsem objevila hezký parčík se sochami Gruzince a Gruzinky v tradičních oděvech.

    Při čekání na Brňáky jsem na Rustaveli potkala znovu toho Nizozemce Phaniela a zase jsme si chvilku povídali. Říkal, že byl v Praze, ale v Brně nikdy ne. Byl vážně milý a přišel mi i zajímavý, tak jsem mu nakonec dala svůj e-mail, pro jistotu ale ten, co zas tak moc nepoužívám. Jen o pár hodin později mi došlo upozornění, že přesně na tenhle e-mail se snažil dostat někdo cizí se špatným heslem, ale bylo mu v tom zabráněno. No jo, občas mi můj odhad na lidi nevyjde :)...

    S Brňáky jsme si nejdřív dali brunch v restauraci/kavárně poblíž vstupu do metra na Rustaveli. Měla jsem tam výbornou omeletu a černou kávu. Bavili jsme se některými překlady meníček, jako třeba Potatoes in Uniform :). Poté jsme zamířili do muzea sovětské okupace. Teda, ono to muzeum mělo několik pater a krom té okupace jsme tam viděli i výstavy věnované třeba umění, šperkům, mincím a jiným starým věcem. Moc se mi líbil jeden starý diadém, škoda, že se takové věci nenosí, to bych si nechala líbit :D! Samotná výstava sovětské okupace byla zajímavá, ale nejvíc se mě dotkl krátký film, vlastně spíš video, které běželo v předsálí té výstavy. Byly to reálné záběry z té doby, občas tam člověk mohl zahlédnout mrtvoly na ulicích, vidět vybombardované budovy, hrůzu, děs, zoufalství, zničené životy... Vzpomněla jsem si, co mi prarodiče povídali o válce, vybavila jsem si svoje pocity po obsazení Ukrajiny a všem, co následovalo. Jak jsem se bála, že bude další válka a jak to ovlivní všechny, co miluju. A bylo mi tam v tom muzeu z toho opravdu smutno.

    Po muzeu jsme šli nakoupit a pak se děcka vydala na hostel sbalit se, protože to byl jejich poslední den, a já jsem šla hledat nějakou kavárnu, kde bych si mohla nabít mobil. Díky USE-IT mapám jsem zjistila, že jsem poměrně blízko k jedné literární kavárně, kterou jsem tak jako tak chtěla navštívit. Jmenuje se Prospero's Books & Caliban's Coffeehouse a je to absolutní ráj. Ceny mají teda trochu vyšší (na Gruzii - na Brno by to bylo průměrné), ale je to jedna místnůstka přecpaná knížkami a stolky a taky pohodlnými sedačkami. Jsou tam i zásuvky, protože tam lidi můžou chodit pracovat na počítači, mají tam pro to speciálně uzpůsobený prostor. Nabízí všechny možné nápoje a taky sladkosti. Já měla kávu a mrkvový koktejl, seděla jsem v pohodlných křeslech, nabíjela si mobil a četla Daring Greatly. Absolutní dokonalost. Tak mi tam bylo dobře, až jsem úplně zapomněla na čas a přišla jsem na další sraz pozdě :D.

    Večer jsme se sešli s Brňáky a dalšími EGGery v Alani restaurant v úplném centru pod Narikalou. Sešlo se nás nakonec - navzdory mému očekávání, protože na FB nikdo neodepsal - poměrně dost. Měla jsem naprosto vynikající jogurtový (?) salát s kuřecím masem, jen tamější pivo na mě bylo trochu moc sladké. Seznámila jsem se s Rayanem a pár dalšími lidmi, vtipné, jak se až do posledního dne pořád seznamuju s novými a novými lidmi, jako by ta hromada EGGerů byla bezedná :). Bude mi to chybět. Taky jsem si poprvé víc popovídala s Hagenem. Ukázalo se, že je názorově silně komunista, ale navzdory tomu nemá úplně hloupé názory. Bylo vidět, že má silné sociální cítění a zároveň i hodně informací o tématu, i když jsem s ním nemohla souhlasit ani zdaleka ve všem. Škoda, že tam byl takový hluk, myslím, že bychom pokecali víc, ale občas jsem mu rozuměla jen fakt těžko. Nakonec jsem odcházela zároveň s Brňáky a zatímco oni mířili na letiště, já zamířila na hostel.

    Na hostelu jsem se osprchovala, najedla a dělala plány na další den - poslední den v Tbilisi. Seděla jsem dole na recepci a tentokrát tam kromě mě nebyl nikdo jiný, kromě té recepční, co dělá noční šichty. Vlastně ani nevím jak, ale daly jsme se nakonec do řeči. Zjistila jsem, že je z Japonska a že dřív dělala sekretářku, ale nebavilo ji to, tak se na práci vykašlala a rozhodla se procestovat svět. Na ubytování si vydělává tak, že vždycky tam, kam dojede, najde nějaký hostel, který ji nechá pracovat na recepci a ona tam zato pak může bydlet nějakou dobu zadarmo. Jmenuje se Saya, napsala mi na papír dokonce i japonskou verzi svého jména :). Na to, že pořádně neuměla anglicky, ani žádným jiným jazykem, kromě japonštiny, jsme si popovídaly fakt příjemně :). Asi kolem půlnoci se do hostelu přišla ubytovat nová skupinka lidí - a ukázalo se, že jedna z těch nových holek se se Sayou zná. Když ta nová vešla a pozdravila a Saya ji pozdravila nazpátek, tak se na sebe podívaly a najednou se poznaly. Začaly vydávat takové ty zvuky typu "ne, vážně?! nemůžu uvěřit, že jsi to ty, tady na druhém konci země!". Navzdory tomu, že mluvily japonsky, to bylo absolutně jasné, tyhle zvuky jsou očividně univerzální :). Co mě ale fascinovalo nejvíc, bylo, že tam nějakou dobu jen tak stály, vydávaly tyhle zvuky, koukaly na sebe, ale ani se nepohly. Nešly si vstříc, obejmout se, podat si ruku, nic. Jen se na sebe dívaly a oči jim jiskřily. Nedokážu to dobře popsat, ale bylo to strašně magické. V tom pohledu bylo víc slov a víc emocí, než co jsem kdy viděla. Úžasný zážitek.
    Read more

  • Day15

    Sobota, večer

    August 6, 2016 in Georgia

    Po ubytování se jsem se znovu sešla v centru se zbytkem české výpravy. Šli jsme se najíst do Khinkali House na Rustaveli. Poprvé jsem ochutnala sýrové khinkali. Byly taky dobré, ale masové jsou masové. Po jídle jsme se vydali na procházku podvečerním Tbilisi a na Bridge of Piece jsme náhodou potkali další EGGery, mj. Noama, Johannu, Mayu a pár dalších. Všichni společně jsme lanovkou vyjeli na kopec a prošli se k Matce Gruzii. Je opravdu impozantní a zespodu vypadá trochu jako postava z WOW, když člověku ujede ruka s myší a kouká na ni zdola :D. Výhled na noční Tbilisi byl nádherný a úplně se mě to dotklo někde uvnitř. Takových momentů, kdy koukám na rozzářené město a noční oblohu nad ním, prosím v životě co nejvíc :). Jo, abychom se ale vrátili do reality - na moje data se u Matky Gruzie chytali Pokemoni :D. Maki tam prý dokonce chytila dva! Nakonec jsme skončili v KGB baru - KGB still watches you! Cool vypadající místo, ale na nejdražší ulici ve městě, takže všechno otřesně drahé. Potkali jsme tam další část EGGerů a někteří, včetně Manky a Elišky, potom odešli do kina. Gruzínského. Na film v ruštině. Já jsem si poprvé aspoň trochu pokecala s jednou Turkyní, Ezgi. Fascinuje mě, že i po čtrnácti dnech pořád potkávám nové lidi z EGGu. Částečně kvůli drahému pivu a částečně proto, že jsem byla strašně unavená, jsem nakonec z baru odešla dřív. Po cestě na metro jsem se seznámila s Phanielem, Nizozemcem, který údajně studuje matiku a přes Tbilisi prolétá na cestě do... no, už jsem stihla zapomenout kam, někam do Afriky na svatbu. Phaniel má být údajně jméno z Bible. Na Marjanishvili se se mnou v obchodě snažil seznámit nějaký Gruzinec, co tam pracoval. Byl hrozně milý, tak jsem si s ním chvilku povídala, když ale chtěl můj Facebook/mail nebo něco, tak jsem mu řekla ne a že nemám zájem, pardon. Jsem na sebe pyšná! Jestli mě něco Gruzie naučila, tak je to tohle :D.Read more

  • Day15

    Sobota, můj hostel

    August 6, 2016 in Georgia

    V Tbilisi jsme se dostali na metro a zatímco zbytek české výpravy vystoupil na Rustaveli, já pokračovala o zastávku dál na Marjanishvili. Najít ulici, na které měl být můj hostel, nebyl nejmenší problém. Najít hostel samotný... no, to už bylo horší. Ta ulice je totiž straašně dlouhá a číslování domů tu není úplně... řekněme perfektní :D. Nakonec jsem se ale nějak doptala a našla. Zvenku Hostel Georgia vypadal značně ošuntěle (přikládám fotku z jejich webovek), zevnitř snad ještě víc. I přesto pro mě měl obrovské kouzlo, protože působil velice útulně, přátelsky a hlavně cestovatelsky. Je očividné, že se tam neubytovávají bohaté rodinky, které by na dovolené nejradši nevystrčily ani nos z hotelu. Předsíň byla jedna maličká místnost, kde byla recepce, pár stolků a židlí, dvě koupelničky a vzadu kuchyň, vše ubytovaným plně k dispozici. V obou koupelnách byla zároveň sprcha, záchod i umyvadlo bez nějakého oddělení a když se člověk sprchoval, tak tím nutně i umyl záchod. Jediné zásuvky v celém domě byly na recepci. Dveře od mého pokoje byly vlnité a sotva se daly zavřít (člověk do nich musel kopnout, aby to šlo), natož zamknout (recepční mi na několik pokusů klíč našla, ale nakonec jsme zjistily, že je ten zámek ve dveřích prostě špatně zasazený :D). Okno vedlo do rušné ulice. Recepční neuměla ani slovo anglicky a rusky uměla taky jen trochu. Ale na druhou stranu... recepční byla neskutečně ochotná, udělala všechno, o co jsem ji poprosila (za pomoci Google Translatu) a pořád se na mě mile usmívala. Každý z ubytovaných tam byl hrozně přátelský, všichni se zdravili, posedávali spolu dole u recepce a povídali si nebo se jen tak poflakovali. V hotelu nabízeli večeři a víno zdarma každý večer a když jsem tam ten první večer nebyla, nabídli mi to jídlo ráno. A cítila jsem se tam vůbec hrozně dobře. Zní to asi trochu divně, ale cítila jsem se jako opravdová cestovatelka :") :D.

    Hostel Georgia mi doporučila Anička Fr. a já bych ho doporučila každé dobrodružné, cestovatelské duši taky :). Tady jsou jejich stránky:
    http://www.hostels.com/hostels/tbilisi/hostel-georgia/52165?p=5#propertyAnchor=p52165
    Read more

  • Day15

    Sobota, cesta do Tbilisi

    August 6, 2016 in Georgia

    Ačkoliv jsme si kolem poledne už vůbec nebyli jistí, že náš odvoz (který nám zařídili naši gruzínští přátelé) ještě dorazí, tak se tak nakonec stalo. Z hotelu jsme odjížděli téměř poslední. Podle mě byla cesta docela nezáživná, dokonce jsem chvilkama pospávala. Podle tweetů mých spolubydlících byla o něco více dobrodružná, viz příložená fotka.

Never miss updates of Lucy Speare with our app:

FindPenguins for iOS FindPenguins for Android