Cocora Valley

Dnes ani nevíme, jestli nás vzbudil budík a nebo Francouzi, co bydlí vedle a kteří si kolem sedmé ráno začali dělat snídani v kuchyni přímo před našima dveřma od pokoje. Snídani jsme tedy přeskočili, vzali si do ruky banán a šli hledat Jeep, který by nás dovezl do Cocora Valley.
Na náměstí stojí denně asi 10-15 Jeepů, které vozí turisty do přilehlých měst a lokalit. Koupili jsme si lístky a nechali se odvézt asi 30 minut východně od Salenta. Cocora Valley je údolí známé výskytem těch nejvyšších palm světa, která je zároveň národním symbolem Kolumbie. Ty se dorůstají výšky až 60 m. Začátek naší cesty ležel asi 2000 m.n.m. a pokračoval do kopců, na které se pomalu valily mraky. My se rozhodli jít celou okružní trasu, která měla 12km a vedla až do výšky 2860 m. So této výšky jsme vystoupali až po 4 kilometrech cesty a dali si v místní farmě něco malého k pití a k jídlu. Až později jsme zjistili, že to byla poslední možná zastávka na jídlo nebo pití.
Po cestě z farmy jsme najednou vešli do deštného pralesa (přesněji cloud forest - mraky od moře/oceánu narazí na špičky hor, prší tak téměř denně a tvoří unikátní klima ve výškách cca. 1000-2500 m.n.m.).
K našemu překvapení jsme po chvilce našli i jahody po cestě a tak jsem jednu hned ochutnal. Byla hodně divná a bez chuti, tak jsem to zas rychle vyplivnul. Ukázalo se, že to úplně jahoda nebyla, ale jedovatý to taky nebylo. Odteď nebudeme jíst náhodné bobule, co najdeme u cesty 🕵️
Sice jsme na dnešek neměli dost vody, ale alespoň nás napadlo vzít si naši flašku s filtrem. Po asi 5 kilometrech jsme narazili na řeku a tak jsme naplnili naše láhve. Od řeky už to nebylo daleko do rezervace s kolibříky, za kterou jsme však museli nakonec platit 10€. Tady jsme asi 10 minut pozorovali různé kolibříky, jak sosají šťávu z pítek. My pak museli pokračovat, abychom stihli Jeep zpět do města. Po cestě zpět jsme museli lízt přes kmeny, skákat přes řeku a chodit po vratkejch lanovejch mostech. Zastavili jsme se na chvilku i u vodopádu na malou svačinu - měli jsme tři müsli tyčinky s sebou. Po několika hodinách jsme se konečně vynořili z lesa a opět spatřili nádherný výhled na okolní hory. Okolo 15:45 jsme dorazili na parkoviště, odkud nás měl Jeep vzít zpět do Salenta. Bohužel byli zjevně všechny auta zrovna na cestě a my tak museli čekat do 17:00, než náš nabrali. Naštěstí jsme na tom nebyli nejhůř, protože tam ostatní podle mě museli čekat ještě dvakrát tak dlouho. Totálně vyhladovělí jsme nemohli myslet na nic jiného než jídlo, a tak jsme po návratu rovnou vyrazili do místní restaurace s Burgerama. Po vydatném jídle jsme se vrátili do ubytování a zítra si dáme opět odpočinek a žádné velké výlety.Baca lagi