LaosTeil 9 Laos cast 9

LAOS

Teil 9
Grenzübergang und Flussfahrt auf dem Mekong nach Luang Prabang
13.-14.02.2026

Hallo aus Laos!
Es wartet auf uns eine 2 Tage lange Flussfahrt auf dem Mekong. Die erste Hälfte endete in Pakbeng. Am nächsten Morgen ging es dann weiter, nach Luang Prabang.

Der Tag fing recht früh an, um 04.30 Uhr hat uns der Wecker geweckt. Es hane noch nicht einmal die Hähne krawal gemacht, es war stock dunkel. Pünktlich (wie die Eisenbahn – Mal war), saßen wir um 05:00 Uhr in der Lobby und warteten an die Abholung. Und tatschlich, etwa 10 Minuten später kam der Van an, und der Wechsel der Länder hat begonnen.
An der grenze hat uns nicht ein 08/15 Übergang erwartet, sondern ein denkmalartig aussehender Bau. Das Prozedere mit ddem Visa war zwar bürokratisch, aber alles hatte seine Ordnung und alles ging glatt über die Bühne, auch Dank dem Guide, einer jungen Laotin, die uns dann die ganze Zeit zuverlässig unter Kontrolle hatte.
Auf der Laotischen Seite angekommen warteten schon viele Vans, die uns Kundschaft zu den Booten gebracht haben.
Gut, dass ich alles gebucht habe, no Stress, alles „easy-peasy“. Von der Grenze fuhren wir erst-mal gute 15 Minuten, bis wir den Bootsanleger erreicht haben. Bootsanleger??? Da lachen die Hühner, es war eine Katastrophe, die einem Kampf um alles beim Bootsanstieg gesund zu überleben gleich war.
Was der erste Eindruck war? Viele Fahnen mit Hammer und Sichel, und endlich der Rechtsverkehr. Das Chaos beim Linksverkehr in Thailand war einfach zu groß. Australien oder Südafrika sind dagegen Weiße Knaben!
Untrewgs hielt das Boot 2x an. Erst haben alte Frauen am Boot ihre Erzeugnisse verkaufen wollen, das war am Vormittag, und leider niemand etwas kaufen wollte. Dann gab es unterwegs ein super Mittagsessen in Buffet-Form, frisch zubereitet am Bord.
Am nachmittag war dann ein Stopp mit Besuch eines Dorfes und seine Grundschule.
Im Dorf sollen ca. 170 Menschen leben, ohne Strom, ohne Wasserzugang (das muss mit den Kanistern geholt werden, was natürlich die Aufgabe der Frauen ist). Ich glaube, 2-3 Häuser hatten kleine Sollaranlagen am Dach. Manche Kids sollten sogar ein Handy besitzen...
Auf jeden Fall ist das Dorfleben recht rückständig geblieben, was auch etwas dem Aberglaube und sonstigen Glaubensrichtungen geschuldet ist.
Aus diesem Grund haben die Hütten der Bewohner auch keine Fenster, damit die Dämonen nicht durchfliegen können.
Die Grundschule geht bis zur Klasse 5. Der Lehrer wird fürstlich von der Regierung bezahlt, um Anreiz zu setzten, überhaupt einen Lehrer dorthin zu kriegen. Leider, niemand bleibt all zu lange.
Leute, bei solchen Aktionen lernt man schätzen, wie und wo man geboren wurde und leben darf

Gegen Abend habe die vielen Boote Pakbeng erreicht. Das „Pier“ zu bewältigen war schon ein Akt der kraft und Geschicks. Es war nämlich kein Pier da, nur ein felsiger Hang. Man konnte sein Gepäck am Bord lassen und nur das Nötigste mitnehmen, aber viele habe trotzdem alles mitgenommen. Glück gehabt, dass dort viele „Kofferträger“ gewartet haben, ich kann mir die Tänze mit Gleichgewicht, bzw, mit vollem Gepäck über die Stolpersteine nicht vorstellen. Die meisten hätten das nie und nimmer geschafft. Es herrschte ein Treiben wie zu besten Zeiten im Hafen von Yokohama, aber jedes Gepäckstück und jeder Teilnehmer wurde am Ende in die richtige Unterkunft gebracht. Wie die das dort schaffen, das bleibt ihr Geheimnis.
In der Untrkunft angekommen, oh Schreck, habe ich dieses Mal ins Klo gegriffen (sorry für den Ausdruck). Dazu ging im ganzen Dorf kein Strom, und es wurde stock dunkel. Zum Glück hat man eine ordentlich Taschenlampe, besser noch, eine Stirnlampe dabei.

Am nächsten Tag hat sich das ganze Prozeder wiederholt, jetzt aber umgekehrt, es ging Ber ab. Trotz allen Hindernissen, die Abfahrt um 07:50 Uhr hat wirklich geklappt.
Unterwegs haben wir am Vormittag ein Dorf besucht, wo Whisky hergestellt wird. Es ist aber mehr ein Schnaps mit 40% Alkohol, als alles andere. Vielleicht auch deshalb, trotz dem Kosten des Saftes, kam niemand betrunken zurück.
Mittagessen wiederum unterwegs am Bord war richtig gut und natürlich frisch zubereitet.
Kurz vor dem Ziel des Tages stand noch ein Halt am Programm. Wir haben iene Höhle besucht, yallerdings hat es niemanden vom Hocker fallen lassen, aber so braucht man es nicht mehr ins Programm für Luang Prabang aufzunehmen.
In Luang Prabang ging es dann doch mehr gesittet zu, es ging eine steile Treppe vom Boot hoch zur Straße. Das Gepäck haben wieder Träger hoch geschleppt, und die wartenden Vans haben alle Touris in ihre Unterkünfte gebracht.

Das waren 2 Tage auf dem Mekong, der Mutter allen Gewässer in Südostasien. Gemächlich floss die braune Brühe dahin, vorbei an den entlang des Ufers verstreuten Dörfern, wo man teilweise den Menschen bei der Arbeit zusehen konnte. Entweder wurde Wäsche gewaschen, oder...? Und das wusste ich wirklich nicht, es wurde nach Gold gesucht!!! Also, San wurde gewaschen! Wie der Ertrag allgemein ausfällt, das wusste unsere Guide nicht so genau, aber dass einige stink reich geworden sind, das würde schon stimmen, sagte sie.
Jetzt lassen wir die Fotos sprechen!!!

LAOS

Část 9
Přechod hranice a plavba po Mekongu do Luang Prabang
13.-14.02.2026

Ahoj z Laosu!
Čeká nás dvoudenní plavba po Mekongu. První polovina skončila v Pakbengu. Druhý den ráno jsme pokračovali do Luang Prabang.

Den začal opravdu brzy, v 04:30 nás vzbudil budík. Ještě ani kohouti nezakokrhali, byla tma jako v pytli. Přesně (jako hodinky), jsme seděli v lobby v 05:00 a čekali na vyzvednutí. A skutečně, asi o 10 minut později dorazil van a po vyzvednuti vsech turistu z jejich hotelu se vyrazilo smerem k hranici. Tech asi 100 km se zvladlo za 1.5 hodinky.
Na hranici nás nečekal obyčejný přechod, ale stavba připomínající památku. Postup s vízem byl sice byrokratický, ale všechno mělo svůj řád a všechno proběhlo hladce, také díky průvodkyni, mladé Laotce, která nás po celou dobu spolehlivě kontrolovala a mela pod dozorem.
Po příjezdu na laoskou stranu už čekalo mnoho dodávek, které nás přepravily k lodím.

Je dobře, že jsem si všechno zarezervovala předem; žádný stres, všechno bylo „jednoduchy“. Od hranic jsme jeli dobrých 15 minut, než jsme dorazili k molu pro lodě. Molo pro lodě??? To je vtip; byla to katastrofa, opravdový boj dostat se na palubu.

Jaký byl první dojem v Laosu? Spousta vlajek se srpem a kladivem a nakonec jízda vpravo. Chaos jízdy vlevo v Thajsku byl prostě příliš velký. Austrálie nebo Jižní Afrika jsou ve srovnání s nimi uplne jednoducha zalezitost.

Loď během plavby dvakrát zastavila. Nejdřív se ráno nějaké staré ženy snažily na lodi prodat své zboží, ale bohužel nikdo nechtěl nic koupit. Pak jsme měli fantastický oběd formou bufetu, čerstvě připravený na palubě.

Odpoledne jsme se zastavili navštívit vesnici a její základní školu.
Ve vesnici údajně žije asi 170 lidí, bez elektřiny a tekoucí vody (kterou je třeba nosit v kanystrech, což je samozřejmě ženská práce). Myslím, že dva nebo tři domy měly na střeše malé solární panely. Některé děti měly dokonce mobilní telefony... Každopádně život ve vesnici zůstal dost zaostalý, což je částečně způsobeno pověrami a dalšími přesvědčeními.
Z tohoto důvodu nemají chatrče obyvatel okna, aby jimi nemohli prolétnout démoni.

Základní škola pokračuje až do páté třídy. Učitel je štědře placen vládou jako pobídka k tomu, aby tam vůbec učitele dostal. Bohužel se tam nikdo dlouho nezdržuje.

Lidicky, právě během takových výletů si člověk skutečně uvědomí, jak a kde se narodil a kde smí žít.

K večeru dorazilo mnoho lodí do Pakbengu. Navigace po „mole“ vyzadovala rovnovahu, silu v nohach a i trosku odvahy. Ve skutečnosti tam žádné molo nebylo, jen skalnatý svah. Na palubě jsme si mohli nechat zavazadla a vzít si jen to nejnutnější, ale mnozí si stejně vzali všechno. Naštěstí čekala spousta nosičů; nedokážu si představit, jaké balancování po tech kamenech by předváděli, se všemi svými zavazadly. Většina by to nikdy nezvládla. Bylo to stejně chaotické jako rušný přístav Jokohama v jeho zlatých dobách, ale každé zavazadlo a každý účastník se nakonec dostali do svého ubytování. Jak to tam zvládli, zůstává jejich tajemstvím.

„... Když jsem dorazil do svého ubytování, ach jo, tentokrát jsem sahla pri volbe prenocovani totalne vedle. Aby toho nebylo málo, celá vesnice neměla elektřinu a byla tma jak 1000 m pod zemi. Na štěstí jsme meli sebou měl dobrou silnou baterku, a ja si nasadila čelovku, ktera konecne prisla k nasazeni.

Druhý den se celý postup opakoval, ale tentokrát v opačném směru, coz jednodusi v zadnym pripade nebylo. Jedine, kdyby nekdo upadl, byl by na lodi asi o neco rychleji, a nebo taky ne...Navzdory všem překážkám se nám skutečně podařilo odplout v planovanem case v7:50.

Ráno jsme navštívili vesnici, kde se vyrábí whisky. Je to však spíše destilát se 40% alkoholem než cokoli jiného. Možná proto se i přes ochutnávku „šťávy“ nikdo nevrátil opilý.

Oběd na palubě byl opravdu dobrý a samozřejmě čerstvě připravený.
Krátce před dosažením našeho dnešního cíle jsme měli v itineráři ještě jednu zastávku. Navštívili jsme jeskyni, ale nikoho zrovna neohromila, takže není třeba ji do itineráře Luang Prabang zahrnovat.
V Luang Prabangu to bylo mnohem civilizovanější. Z lodi jsme vystoupali po strmém schodišti na ulici. Nosiči znovu vynesli zavazadla nahoru a čekající dodávky odvezly všechny turisty do jejich ubytování.
Byly to dva dny na Mekongu, matce všech vodních cest v jihovýchodní Asii. Hnědá voda klidně tekla kolem vesnic roztroušených podél břehů, kde bylo občas možné vidět lidi při práci. Buď prali prádlo, nebo...? A to jsem opravdu nevěděla, hledali zlato!!! Naše průvodkyně si nebyla úplně jistá, kolik peněz se vydělávalo, ale řekla, že je pravda, že někteří lidé zbohatli.

A teď nechte fotky mluvit samy za sebe!!!Read more