Teil 14 Kambodscha

Teil 14
Kambodscha
Die Fahrt nach Kambodscha
01.03.2026

Das Queren der Grenzen in Südostasien gehört in die Abteilung „Gipfel der Bürokratie“.
Alle Länder schenken sich aber wirklich gar nichts was Bürokratie angeht, und gleichzeitig den Touris, die das Geld ins Land bringen eine Vereinfachung der Grenzübertritte zu bieten.
So auch zwischen Laos und Kambodscha.
Ich habe im Hotel die Fahrkarten gebucht, wo mir auch versichert wurde, dass diese Gesellschaft qualitativ hochwertig wäre. Da bleibt einem nur, das alles zu glauben und zu buchen.
In der Tat, wir wurden fast pünktlich um 08:00 abgeholt. Der Bus war schon wieder fast vollständig belegt, sodass nur die als Sitz dienende Verbindungen zwischen den Reihen frei waren. Nach ca. 2 Std. flinke Fahrt hat uns der Busfahrer irgendwo in Nirgendwo bei einer Bushaltestelle abgesetzt und für die andere ging es weiter, wahrscheinlich zu den 4000 Inseln, die wir ausgelassen haben. Kurz und bündig: Es erschien ein junge Mann, der fragte uns wohin die Reise geht. Siem Reap, Kambodscha. Ok, Handy genommen, einige Telefonate erledigt, warten sie hier! Dann kam noch eine Busladung, auch nach Kambodscha, und kurz danach stand schon ein Van da, der uns zur Grenze gebracht hat. Für 10,-$ wurde uns der Ausreisestempel in den Pass geschenkt und in der glühender Sonne um 12:00 Mittag sollten wir zur der Kambodschanischen Grenze laufe, mit voller Bagage, versteht sich. Durch Staub ging es etwa 600 m weit.
Dort angekommen, wurde ich gleich als „Schenkung für die anstrengende Arbeit des Beamten“ von dem Beamten um je 1,-$ p.P. Erleichtert und das Visa durfte ich auch gleich bezahlen, 34,-$ pro Nase.
Das mit dem einen $ p.P. Ist dort obligatorisch, man soll sich nicht wehren, sonst verpasst man noch den Bus, der auch etwa 600 m hinter den Schaltern schon gewartet hat.
Am Ende hatten wir die Visa im Pass kleben, (das sind eine Art Aufkleber) und „durften ca, 1 Stunde später erneut die glühende Sonne mit voller Bagage genießen und Kambodscha hallo sagen.
Der Van hat uns sehr flink in den ersten Ort hinter der Grenze gebracht. Ich freute mich, wie schön alles funktionierte, der Van war ganz genau besetzt, alles wohl zu voreilig. Dort angekommen, sollten wir aussteigen und auf einen anderen Bus warten. Das ist wohl dort wie ein Drehkruez und jeder Busgesellschaft hat dort ihre Haltestelle. Wo? In einem Restaurant, das als Haltestelle dienen soll, aber eher einer Goldgrube ähnlich aussieht. Alles überteuert, SIM-Karten wurden angeboten, „Was, du willt nur für 2 Wochen? Habe ich nicht, nur für 4 Wochen, Für 6,- $, eigentlich ein Schnapper. Aber nein, es kostet 9,- $. Ok, ich, wie die anderen auch fragten nicht lange wie und warum, SIM-Karte sollte her, ohne Internet fühlt man sich wie amputiert. Später kam eine SMS, dass ich für die 4 Wochen irgendwelche Filme 3 Stunden am Tag gucken kann, das waren die 3$ mehr. Nein, nicht die schmutzigen....
Irgendwann kam dann der Bus. Natürlich war er fast voll besetzt, und unsere Bande von ca. 14 Leuten plus Gepäck sollte auch noch mit. Aber kein Problem für den Fahrer, alle haben irgendwie einen Sitzplatz bekommen. Wir zwei gleich hinter ihm, aber es war ganz schön eng. Ach ja, die Rucksäcke, die fast alle, bis auf meine Tasche, nicht unten rein gepasst haben, die wurden neben uns aufgestapelt, und mit dem dort schon vorbereitetem Seil wurde alles zusammen gezurrt und befestigt.
Was für Erleichterung, hurra, wir müssen die Halde nicht festhalten!
Dann fuhr die Klapperkiste endlich los, aber nicht ganz, erst wurden noch kleine Geschäfte in der Stadt erledigt, erst dann ging es endlich los.
Die Fahrt sollte etwa 8 Stunden dauern am Ende hat sie 13,5 Stunden gedauert.
Wenigstens hat die Firma dafür gesorgt, dass uns als Service Tuk-Tuks zu den gebuchten Hotels bringen. Und wir konnten endlich ins Bett fallen und einschlafen. Was für eine Wohltat!!!

Cast 14
Kambodza
Jizda tam
01.03.2026

Překračování hranic v jihovýchodní Asii patří do kategorie „vrchol byrokracie“.
Všechny země si v otázce byrokracie opravdu nemají co vyčítat – a zároveň turistům, kteří do země přinášejí peníze, nijak neusnadňují přechod hranic.
Stejně tak je tomu mezi Laosem a Kambodžou.
Jízdenky jsem si rezervovala v hotelu, kde mě ujistili, že tato společnost je kvalitní. Nezbývá tedy než tomu všemu věřit a rezervaci provést.
Skutečně nás téměř přesně v 8:00 vyzvedli. Autobus byl už zase téměř plně obsazený, takže volná zůstala jen provizorní sedadla mezi řadami. Po asi dvou hodinách svižné jízdy nás řidič vysadil někde uprostřed ničeho na autobusové zastávce a ostatní pokračovali dál, pravděpodobně na 4000 ostrovů, které jsme vynechali.
Stručně řečeno: objevil se mladý muž a zeptal se nás, kam máme namířeno. Siem Reap, Kambodža. Dobře. Vzal telefon, vyřídil několik hovorů a řekl: „Počkejte tady!“
Pak dorazil další autobus, také směr Kambodža, a krátce nato už tam stál minivan, který nás odvezl k hranici.
Za 10 dolarů jsme dostali výstupní razítko do pasu a v poledne, v žhnoucím slunci, jsme měli dojít ke kambodžské hranici – samozřejmě s plnou bagáží. Přes prach to bylo asi 600 metrů.
Po příchodu jsem byl hned požádán úředníkem o „dar za namáhavou práci“ – 1 dolar na osobu. A samozřejmě jsem hned mohl zaplatit i vízum: 34 dolarů na osobu.
Ten 1 dolar na osobu je tam povinný – člověk by se neměl bránit, jinak ještě zmešká autobus, který čekal asi 600 metrů za přepážkami.
Nakonec jsme měli víza nalepená v pase (jsou to vlastně takové nálepky) a asi o hodinu později jsme si znovu „užili“ žhnoucí slunce s plnou bagáží a mohli pozdravit Kambodžu.
Minivan nás velmi svižně odvezl do první vesnice za hranicí. Radoval jsem se, jak všechno hezky funguje – dodávka byla přesně plně obsazená. Možná jsem se radoval příliš brzy.
Po příjezdu jsme museli vystoupit a čekat na jiný autobus. Je to tam zřejmě něco jako přestupní uzel a každá autobusová společnost má svou vlastní zastávku. Kde? V restauraci, která má sloužit jako zastávka, ale spíš připomíná zlatý důl. Všechno předražené. Nabízely se SIM karty.
„Cože, chceš jen na 2 týdny? To nemám, jen na 4 týdny. Za 6 dolarů, vlastně výhodná koupě.“
Ale ne, stojí to 9 dolarů.
Dobře, já – stejně jako ostatní – jsem se dlouho neptal jak a proč. SIM karta musela být, bez internetu si člověk připadá jako bez ruky.
Později přišla SMS, že po dobu těch čtyř týdnů můžu tři hodiny denně sledovat nějaké filmy – to byly ty 3 dolary navíc. Ne-ne, ne ty nemravné…!!
Někdy konečně autobus prijel. Samozřejmě byl téměř plně obsazený a naše parta asi 14 lidí plus zavazadla se měla také vejít. Pro řidiče to ale nebyl žádný problém – každý místo k sezení dostal. My dva jsme seděli hned za ním, ale bylo to dost těsné.
Aha, batohy – téměř všechny, kromě mé tašky, se nevešly dolů do zavazadlového prostoru. Tak je ridic naskládal vedle nás a předem připraveným lanem všechno pevně svázal a připevnil.
Jaká úleva, hurá, nemusíme tu hromadu držet!
Pak se ta rachotící kraksna konečně rozjela – ale ne úplně. Nejprve se ještě vyřizovaly drobné záležitosti ve městě, teprve potom jsme skutečně vyjeli.
Cesta měla trvat asi 8 hodin, nakonec trvala 13 a půl hodiny.
Aspoň že společnost zajistila jako službu tuk-tuky, které nás odvezly do rezervovaných hotelů. A konečně jsme mohli padnout do postele a usnout. Jaká to byla úleva!!!Læs mere