Iquitos

Z postele jsme vylezli až po dvanáctý, byli jsme úplně mrtví že včera. Jako první jsme se šli opět podívat ke břehu, kde jsme viděli celý záliv. Naštěstí nám nepršelo, ale vlhkost permanentně nad 90% nám i tak dává zabrat. Na oběd jsme zašli do jedné z restaurací na nábřeží, která měla dokonce i klimatizovaný prostor. K pití jsme si dali kokos. Ten jsme poměrně rychle dopili a hned začali ďoubat dužinu pomocí našeho kovového brčka. Poté, co servírka viděla naše pokusy, nám nabídla, že nám ho rozpůlí, abychom mohli sníst vnitřek. Sledovali jsme, jak se v kuchyni smáli zjevně netradiční prosbě a po rozpůlení kokosu i jeho stavu uvnitř.
S plným břichem byl čas jít koupit SIM-kartu, protože potřebujeme internet. Po pár minutách bloudění městem jsme narazili na ulici, která byla plná obchodů s telefony, příslušenstvím a také telefonních operátorů. Ty nám SIMku odmítli prodat, protože nemame Peruánské občanství. Stánek hned vedle s tím problém neměl, a tam jsme po půl hodině měli opět přístup k internetu. Ještě jsme skočili do krámu koupit si vodu, když v tom jsme viděli, jak ulicí mašíruje nějaký pochod - bylo to pro očkování proti Covid-19 a upozornění, kde je možné se nechat očkovat. Proč se u nás plní ulice kvůli pravému opaku člověk nepochopí.
Odtamtud jsme pokračovali k místnímu trhu Belén. Prodávají zde vše možné, od ovoce a zeleniny po krokodýlí či hadí hlavy. Na zemi se válela spousta jídla a na střechách kolem seděli supi, čekající na vhodnou chvíli. Mezitím jsme dostali žízeň a tak jsme vyšli ven, abychom si koupili pivo. Odtamtud byl výhled na zbytek čtvrtě Belén, před kterým nás několik kolemjdoucích odrazovalo. Prý je to tam nebezpečné a máme zůstat tady "nahoře", kde pravidelně chodí i policie. My poslechli a šli pomalu domů. I v takové části jako je Belén mají Baťu...
Po cestě jsme narazili na holiče a protože už to je měsíc, co jsem byl naposled, byl čas na nový účes. Vybral jsem si jeden z nabídky, posadil a čekal, co z toho vyleze. Dopadlo to naštěstí dobře, za 120 Kč si není na co stěžovat.
Pak jsme se stavili domů, nechali tam věci a šli se podívat na západ slunce. Kolem si hráli děti a dole v chatrčích bylo vidět i slyšet, jak některé z dětí slaví narozeniny a tancují. Jedno z nich za námi pak dokonce běželo asi dva bloky, aby nám doneslo klíče od hotelu, které jsem nechal ležet na schodech. Následovala večeře a balení věcí - na příští tři dny a dvě noci jedeme do džungle. Už se těšíme, ale nevíme přesně, co nás čeká.Read more