Tacama vinařství

Dnešek se nesl v duchu vína. V 9:50 na nás před hostelem opět čekal Elvis, aby nás odvezl do vinařství Tacama. To je nejstarší vinařství v Jižní Americe a bylo založeno kolem roku 1540. Založili ho Španělé krátce po jejich příchodu, aby nemuseli transportovat víno z Evropy.

Měli jsme tu domluvenou degustační prohlídku, kde nám také vysvětili výrobní postup pro bílé a červené víno a také Pisco, národní nápoj Peru. Výroba je zde poměrně moderní, v halách mají poloautomatizovanou linku z roku 2008 a ročně vyrobí přibližně 1,2 milionu litrů vína a kolem 300.000 litrů Pisca. Po asi 45 minutách byl čas na ochutnávku. Vyzkoušeli jsme tři vína a Pisco. Víno chutnalo skvěle a Pisco relativně taky (ostatním by chutnalo, já ten tvrdej nemusím). Na konci prohlídky jsme se rozhodli koupit si tady jejich nejlepší víno - kde jinde, než v nejstarší vinárně, že.

Odsud jsme pokračovali na druhou vinici, kde je výrobní postup trochu tradičnější. Víno se zde nelisuje strojně, ale 7-8 chlápků na něm skáče a tancuje, aby z něj vymačkali šťávy. Tady ten výrobní postup rychle přelétli a zaměřili se spíše na ochutnávku. Vyzkoušeli jsme asi 10 různých vín, likéru a variant Pisca. K tomu nám průvodkyně pokaždé přednesla nějakou průpovídku ohledně alkoholu, kterou jsme museli opakovat (ve španělštině, takže jsme ničemu nerozuměli). Kolem 13:00 byl i tady konec a my dobře cítili alkohol v hlavě. Přeci jen jsme neměli žádný oběd a začali den dvěma prohlídkami vinic.

Zpátky na hostelu jsme akorát dali chladit naše víno do baru a skočili do bazénu. Po asi hodině přišel čas na ochutnávku našeho zatím (a nejspíš i navždy) nejdražšího vína. Jednalo se o bílé suché víno, Sauvignon Blanc. A bylo hnusný. Zklamaní, ale co se dá dělat. Dokonce jsme ho nabídli barmanovi, ten ale odmítl, protože v práci nesmí pít. To je asi první člověk v Peru, který dodržuje pravidla (a nebo to víno už někdy ochutnal a přišel s fikanou výmluvou).

Trošku přiopilí jsme ještě našli síly na šlapadla v oáze. Projeli jsme se na půl hodiny a rozhodli se znovu skočit na duny, abychom si užili výhledy. Tam jsme akorát seděli na zemi a hrabali co největší díru v písku, což se po chvíli změnilo na budování co největší hroudy písku. Prostě zábava na úrovni.

Když jsme byli hotoví, dostali jsme geniální nápad. Proč se prostě nezkutálet z kopce dolů. A tak jsme šli na věc. Šlo to rychleji, než jsme čekali, a asi i díky obsahu našeho žaludku nám poté bylo tak blbě. Poslední kousky jsme radši došli po svých.

Následovala akorát večeře a pak plánování Machu Picchu u nás na hostelu v baru. Za týden tam budeme a ještě nám zbývalo vyřešit poslední detaily naší cesty.Read more