Nasca

Na 7:30 jsme měli domluvený odvoz přímo od hostelu na dnešní výlet. Po probďěné noci kvůli tekoucí klimatizaci, vedru v pokoji a rovným zvukům že střechy jsme nějak vstali a naházeli věci do batohu. Hostel pro nás připravil snídani s sebou - flaška vody, džus a suchary. To se hodilo, protože jsme neměli žádné jídlo ani pití připravené.

Dnešní výlet byl naplánovaný k rytinám u města Nasca, jejichž původ je neznámý a věk se odhaduje na 2000 let. Člověk je může pozorovat buď z vyhlídek podél silnice a při přeletu nad nimi. Poté, co jsme viděli pár fotek na internetu z těch vyhlídek jsme se rozhodli pro přelet.

Úplně jsme nevěděli, jak to bude probíhat, protože mi chodí zprávy z různých neznámých čísel a my přesně nevěděli, kdo je kdo. Při booknutí každého výletu totiž musíme vyplnit naše telefonní číslo a tak už ani nevíme, kdo všechno ho má. Pak přišla zpráva, že nás vyzvedne Elvis. Ten se za pár minut objevil a my jeli do města Ica. Po cestě jsme třikrát zastavili, kde řidič vždy vyběhl, šel něco zařídit a my pak jeli dál - důvod zastávek pro nás zůstal tajemstvím.

Když jsme konečně dorazili, vystoupili jsme k našemu překvapení na autobusovém terminálu. Elvis si vzal naše pasy a šel normálně k okénku koupit jízdenky. Bus jel za 45 minut a tak jsme čekali ve třech. Elvis nám dal vstupenky do ruky a vyfotil si nás - on s námi nejede, ale v Nasce nás prý vyzvedne náš anglicky průvodce, který nám byl celou dobu slibován. Od organizované tour jsme čekali víc... My jsme tedy poslušně nastoupili jak malé děti, které rodiče posílají na školní výlet.

Cesta busem byla tak nějak ok, sice to byl jeden z nejhorších autobusů na naší cestě, takže asi jako Flixbus. Bus stavěl každých pár minut, kde nabíral mávající lidí podél silnic, kteří chtěli naskočit. To, co jsme předtím tak vychvalovali, jsme nyní nenáviděli - cesta se protáhla asi o hodinu. V Nasce někdo po vystoupení zakřičel naše jména a tak jsme věděli, ke komu patříme. Řidič nás odvezl na letiště, po cestě asi ale neodpustil pár zastávek (opět netušíme proč...).

Na letišti jsme odevzdali naše pasy, nechali se zvážit a informovali se o dalším průběhu. Prý budeme hodinu, maximálně hodinu a půl čekat, než se dostaneme na řadu. Zároveň nám konečně představili našeho anglicky mluvícího průvodce. A tak jsme čekali a čekali, než jsme se po dvou hodinách zeptali, jak to vlastně vypadá. Prej ještě dalších 50 minut. Nervozitu z letu pomalu vystřídala agrese způsobena zbytečným čekáním a nedostatkem jídla. V 15:00 jsme se konečně dostali na řadu a prošli kontrolou. Náš průvodce ale nikde nebyl...

Nastoupili jsme do letadla, kde nás usadili podle naší váhy, aby byla ideálně rozložená, takže jsme neseděli vedle sebe, to ale nebyl problém. Konečně jsme potkali toho slibovaného průvodce - tím byl co-pilot, který uměl anglicky. My jsme nastartovali a vzlétli. Během letu jsme měli na hlavě sluchátka, abychom dobře slyšely, co co-pilot říká. Let probíhal ve výšce pár set metrů, takže bylo vše krásně vidět a kolem každého ornamentu v zemi jsme prolétli dvakrát, aby ho viděli cestující z obou stran letadla. To znamenalo, že jsme pravidelně letěli pomalu kolmo křídly k zemi a když jsme se koukali okénkem ven, viděli jsme slunce nad naší hlavou. I přes podobné manévry byl let překvapivě klidný a co-pilot nás vždy včas upozornil na blížící se rytiny v zemi, abychom je nepropásli. Nikomu se během letu neudělalo špatně, kromě pána za mnou (a hlavně vedle Nikči), který už po prvním geoglyfu přestal koukat z okna, zavřel oči a byl rád, že sedí.

Let trval asi 35 minut a my po přistání měli jediné v hlavě - jak se teď kurva dostaneme domů. Nasca leží asi 3 hodiny jízdy od města Ica, odkud to trvá další půlhodinu. Náš řidič byl však opět na místě, mávnul na nás a jelo se. Ve městě pak někde zastavil u silnice, kde se magicky objevil i ten stejný autobus včetně posádky, kterým jsme přijeli. Řidič za nás opět zaplatil jízdné, potřásl si s námi pravicí a popřál nám příjemnou cestu. Tady jeho cesta končí a naše zpáteční teprve začíná.

V Ice na nás už nikdo nečekal a my se museli dopravit sami zpět do Huacachiny. Po cestě jsme museli říct taxikářce, aby nám zastavila u bankomatu, protože nám už došly všechny peníze. S kručícím břichem jsme se kolem půl deváté večer vrátili do našeho pokoje, kde přes den opět vytekla klimatizace a všude byla voda. Jen jsme to nahlásili na recepci, dali jim klíče od pokoje a šli se konečně najíst...Read more