Piedras Rojas & další zastávky

První den s autem jsme naplánovali poměrně dlouhou trasu a doufali, že všechno v klidu stihneme. Nejdříve jsme chtěli navštívit Piedras Rojas, kam je potřeba koupit vstupenky na určitý čas. My zvolili 09:00, což je čas, kdy se teprve otevírá tato přírodní rezervace. Mají tu hrozně vysoké ceny za vstupy do parků a já se ráno trochu vztekal, že musíme platit takové sumy, když už jsme skoro vše viděli na naší třídenní cestě po Salar de Uyuni.

Dotankovali jsme nejdřív benzín, který jsme včera projeli na cestě do San Pedra a vyrazili na cestu. To bylo kolem půl sedmé ráno a slunce ještě bylo schované za obzorem. Díky tomu bylo poměrně špatně vidět na silnici, naštěstí jsou však v dobrém stavu a příliš moc děr jsme nevymetli.

Na silnici jsme byli téměř sami a po cestě nás předjelo asi 5 aut. Jeli jsme si klidným tempem a fotili krajinu kolem. Zastavili jsme u cedule značící obratník kozoroha. Ten prochází právě tímto místem - a to je vše, co je tu zajímavého... Vyfotili jsme tedy ceduli, sedli si do auta a chtěli jet dál, když jsme v tu chvíli spatřili pouštní lišku, jak probíhá kolem parkoviště. Zase jsme se vrátili a šli si ji prohlédnout.

Vstupenky na Piedras Rojas jsme sice koupili online, po cestě se ale musíme stavit ve městě Socaire, kde nám po naskenování QR kódu a zaznamenání SPZ vydají novou vstupenku. Bez problémů jsme vše vyřešili a pokračovali dál.

Během jízdy stoupalo slunce po obloze a pomalu odhalovalo okolní přírodu. Byla tak nádherná, že jsme stavěli každé dvě nebo tři minuty, vystupovali z auta a fotili vše, co se dalo. Na silnici jsme byli úplně sami a tak jsme stavěli uprostřed silnice a točili videa i za jízdy (pouze krokovou rychlostí). Až tak jsme se nechali unést, že jsme zapomněli, že máme vstupenky na konkrétní čas.

Trochu jsme přidali, díky čemuž jsme získali čas a zase mohli občas zastavit na pár fotek... To je nějaký začarovaný kruh. Podél silnice se pásli vicuñi a občas nám i přeběhly před autem. Navíc jsme zjevně měli štěstí a v dálce viděli ñandu, jihoamerického pštrosa. Příroda měnila barvy každých pár kilometrů - chvíli to byla černá a nebo rudá poušť, za chvíli zase porostlá travinami, kde pobíhali vicuñi, mezi tím se občas objevila solná jezera s plameňáky a kolem toho všeho leželo několik zasněžených sopek. Poušť Atacama je vskutku jedinečné místo.

Do Piedras Rojas jsme i přesto přijeli včas. Tam si vzali náš lístek, zakázali nám prakticky vše kromě focení a my mohli vyrazit. Byli jsme tu jako první a měli vše jen pro sebe. Piedras Rojas znamená v překladu červené kameny, takže asi nebude těžké uhodnout, co jsme tu viděli. Cesta pro turisty byla lemovaná poskládanými kameny a vedla k solnému jezeru. Na několika místech ještě ležel sníh a některé méně slané části byly schovány pod ledem. Na hladině se odrážela sopka Miñiques tyčící se do výšky 5910, která je vidět skoro v celém okolí.

Další skupinky začaly přicházet ve chvíli, kdy už jsme byli na cestě zpět a viděli jen blíží se houfy lidí. Zjevně se vyplatilo si přivstat. Po návratu do auta jsme přejeli na druhou stranu jezera a šli se podívat na vyhlídku. Procházela tudy stáda vicuñ, která na chvíli odlákaly naší pozornost od laguny. My se chvíli pokochali krajinou a pak přejeli k dalšímu jezeru.

U laguny Tuyajto jsme zůstali stát na parkovišti, vytáhli batohy, posadili se na zídku a dali si něco k jídlu. Zatímco turisti přijížděli a zase odjížděli, my v klidu svačili a měli radost, že se nemusíme řídit podle ostatních a máme pořádnou volnost.

Bylo ještě moc brzo na to se vracet zpátky, proto jsme jeli zkusit najít jeden gejzír na hranici s Argentinou. K hranici chybělo už asi jen 50 km, takže proč ne. Cesta směrem k hranici jen stoupala do kopců a podél silnice přibývalo sněhu. Kousek od hranice nás však zastavila závora a po krátké přátelské konverzaci se členem chilské armády, napůl španělský a napůl anglicky, rukama a nohama, jsme zjistili, že bez auta s pohonem všech 4 kol to ani nemáme zkoušet.

Nu což, otočili jsme to tedy a jeli zpátky navštívit zbylá místa ležící na cestě do San Pedro. Jedna z neplánovaných zastávek přišla po pár minutách, kde jsme objevili rudé skály obklopené žluto-oranžovými trsy trávy.

Díky stoupající nadmořské výšce směrem k Argentině (až 4500 m.n.m.) na nás přicházela únava. Během jízdy jsme zahlédli menší "kaluž" u silnice, kde roztávaly poslední zbytky sněhu. Tady jsme si smočili nohy a ledová voda nás pořádně probrala.

Jako poslední na nás čekala laguna Chaxa, ležící v poušti asi 20 km od hlavní silnice. Po zaplacení relativně nízkého vstupného jsme se vydali cestičkami skrz solné pole. Sůl se zde smíchala s dalšími minerály a celá zem je pokryta divnými kameny připomínající zaschlé bláto. Místy je zem kompletně bílá, jinde zase šedá s růžovými tóny. V jezeře žijí minikrevety k délce až 0,6 cm, které slouží jako potrava pro plameňáky.

Po konci prohlídky byl čas se vrátit, abychom stihli zařídit další program. Dotankovali jsme auto, sjeli na nákup a uvařili si doma jídlo. Protože jsme si nebyli jistí, co přesně chceme zítra dělat, zašli jsme do cestovek pro informace. Nechali jsme si poradit a také zjistili, kdy vyrážejí na výlety, abychom tam mohli dorazit dřív. Nakonec jsme se rozhodli, že zítra pojedeme na gejzírové pole El Titio - tam se však doporučuje být co nejdříve (otevírají v 06:00) a cesta tam trvá přibližně dvě hodiny. My šli tedy co nejdříve spát a nechali všechno ostatní ležet, aby ten výlet zítra taky za něco stál.Read more