Laguna Ibera

Na dnešek slibovala předpověď počasí nejlepší podmínky z celého pobytu v Ibeře na jízdu kajakem. Už včera jsme dostali číslo na Marcela a s ním si domluvili tříhodinovou vyjížďku skrz mokřady.

Sice se předpověď vyplnila a na nebi nebylo tolik mraků, i tak ale byla teplota kolem 10 stupňů, což není úplně ideální. Oblékli jsme všechny vrstvy co máme a bylo trochu vtipné, že naše oblečení na jízdu kajakem bylo stejné jako při výšlapech v zasněžené Patagonii.

Marcelo nás s úsměvem přivítal, vše připravil a nejdříve nás nechal objet nedaleko zakotvenou loď, aby se přesvědčil o našich vodáckých schopnostech. Zkoušku jsme obstáli a mohli vyrazit. Trochu nezvyklé pro nás bylo, že sedíme pod hladinou a máme nohy schované uvnitř, namísto normálního sezení na kánoe. O to blíže je ale člověk všem zvířatům a rostlinám okolo.

Nechal nás jet naším tempem a když něco objevil, co by stálo za vidění, písknul na nás, abychom se vrátili. Hned na začátku nás takhle přivolal k jednomu z kajmanů. Byli jsme asi metr od něj a trochu nejistě si ho prohlíželi a fotili. Řekl nám však, že nejsou agresivní a že není třeba se jich bát. Jen dávat pozor, když budeme v blízkosti mláďat - matky prý vyráží zkřížit nám cestu a přitom naráží do lodí, přičemž hrozí, že nás otočí.

Pak jsme pádlovali dál a viděli ještě desítky kajmanů. V některých momentech jsme nebyli ani půl metru daleko. Což nás samozřejmě trochu děsilo, ale ne vždy nám přály proudy ve vodě a nám se nedařilo se vzdálit. Protože plácat si tam pádlem vedle dvoumetrových kajmanů se nám moc nechtělo.

Ani ptáci sedící ve vysoké trávě a v keřích okolo se nás nebáli. Je zde zakázán jakýkoliv lov, díky čemuž se zvířata lidí téměř nebojí. Proplouvali jsme mezi plovoucími ostrůvky, mezi kterými vedly malé kanály. Občas se tudy dalo proplout hlouběji, jindy jsme skončili ve slepé uličce. Jak stoupá a klesá hladina vody, ale také jak fouká vítr, mění se i poloha průplavů mezi ostrůvky. Díky tomu je možné, že se opět uzavřou a nebude tudy možné se vrátit. Bloudili jsme takto všemi různými záhyby jen se kochali.

Pak byl čas se vrátit. Nejradši bychom tu strávili celý den, ale už jsme stejně měli hlad a museli na záchod. Zpět v přístavu jsme vyskočili z lodi a nejdříve se museli znovu naučit chodit. Strašně nás bolely nohy jak jsme je měli nacpané dole v kajaku.

My měli hodinu a tři čtvrtě než začne naše projížďka na koních, takže jsme si akorát došli na oběd do naší oblíbené restaurace. Oblíbená je hlavně proto, protože má jako jedna z mála otevřeno. Dali jsme si k jídlu skleničku vína. To tady opravdu nešidí.

Ve 14:40 už jsme byli na ranči a čekali, než nám nastrojí koně. Moc se jim nechtělo a tak jsme prvních pár minut pozorovali Ramona, jak koně nahání po své zahradě. Nakonec to ale vyšlo a my mohli vyrazit.

Chvíli jsme se s Ramonem snažili k small talk, ale dlouho nám to nevydrželo. Pomalu jsme opustili naše město a šli se podívat na louky a mokřady. Po asi půl hodině se krajina kompletně změnila. Najednou jsme se procházeli po loukách plných palem, kde se zároveň pásli koně a krávy.

Naši koně z nás neměli absolutně žádný respekt a ať jsme se je snažili nasměrovat jak jsme chtěli, oni nereagovali. Chodili úplně jinam, než vedla cesta, můj kůň byl hrozně pomalý a náš "průvodce" ho furt musel popohánět, aby šel dál. U Niki byl sice její kůň poměrně rychlý, ale pořád zastavoval a žral. Takže když spatřil nějaký šťavnatý trs trávy, neváhal kompletně změnit směr a tam si zastavit. My se u toho šíleně nasmáli. Koně z nás neměli absolutně žádný respekt a srali na nás.

Vrátili jsme se šíleně promrzlí a šli se trochu ohřát do kavárny na čaj a horkou čokoládu.Read more