Parque Nacional Iberá - Lobo Cua

Konečně vypadala předpověď počasí poměrně přívětivě, což nás motivovalo k většímu výletu na vlastní pěst. Na 16. hodinu máme domluvenou projížďku lodí a tak můžeme čas předtím konečně rozumně využít. Už první den jsme se byli projít v jedné části přírodní rezervace, dnes chceme zkusit tu vzdálenější část Lobo Coa v národním parku Iberá.

Vstali jsme brzo a rovnou vyrazili na cestu, protože vstup do parku leží asi 5 km od našeho ubytování. Foukal hrozný vítr a nebe bylo zatažené, což nám trochu dělalo starosti kvůli naší naplánované jízdě na lodi. Podél prašné cesty vedly vodní kanály a v závětří v keřích a vysoké trávě se schovávaly kapybaří rodinky. Chůzi jsme si zkrátily hrou kdo najde víc kapybar - ja vyhrál 13:9. 

Když jsme dorazili do parku, stálo tady akorát auto strážců parku a jinak nic. Zjevně jsme tu dnes jediní turisti. Byly tu dva okruhy, které na sebe navazují, které jsme chtěli navštívit. 

Procházeli jsme cestičkami v mokřadech a měli pocit, že se všechna zvířata chodí vysrat právě sem. Na zemi bylo tolik hoven, že jsme pomalu neměli kudy chodit. Kolem zpívali ptáci, kuňkaly žáby a sem a tam nám nejedna kapybara zkřížila cestu. Pak přišla odbočka na další okruh, který nás vezme do lesa. Před ní na nás však čekalo hejno černých supů. 

Díky vydatným dešťům v posledních dnech bylo obtížné udržet boty suché a po několika minutách jsme začali kaluže vody kompletně ignorovat. V lese visely lijány a nám čvachtala voda v botách, ale co se fauny týče, zde nebylo nic k vidění.

Když jsme vyšli z lesa supi byli opět na stejném místě. My pokračovali dál v procházce kolem menšího jezera, které bylo plné různých ptáků. V půlce jsme se rozhodli náš okruh zkrátit, abychom stihli procházku ještě v druhé části parku. To se ukázalo jako ideální volba, protože nám asi za půl hodiny přišla zpráva z našeho ubytování, že se má naše jízda lodí přesunout na druhou hodinu, abychom měli lepší počasí. My souhlasili a šli zpět.

V osadě jsme si akorát rychle dali jídlo a šli do přístavu hledat našeho průvodce Maxi. Přivítal nás sympatický chlapík, dal nám vesty a my mohli jet. Spolu s námi byl na lodi ještě jeden argentinský pár, jinak nikdo. Plavili jsme se podél břehu a Maxi s námi zajížděl do všech možných zátok, kde jsme byli jen několik metrů daleko od kajmanů, kapybar a všemožných ptáků. Na březích jsme viděli procházet se jeleny. Nevím proč jsem z nich tak paf, když máme jeleny i u nás. V mé hlavě ale do takové přírody nepatří a jejich přítomnost v kombinaci spolu s kajmany mi připadá jak z nějaké pohádky, kde se mají všechna zvířátka rádi a žijí spolu. 

Po dvou hodinách jízdy po jezeře a silném větru jsme pořádně promrzli, takže byl čas si doma zalézt do postele a pustit si seriál. To totiž ještě nebylo vše, co jsme na dnešek měli naplánováno. V 18:40 jsme se měli potkat u 2 kilometry vzdáleného vstupu do přírodní rezervace s dalším průvodcem jménem José. Ten nás má vzít na noční prohlídku mokřad.

Dorazili jsme včas, ale nebyli si úplně jistí, jestli jsme na správném místě. Komunikace s naším hostitelem byla doposud poměrně náročná a ani teď se to nezměnilo. Přišla nám odpověď, která podle Google translate znamenala něco ve smyslu "náramek je z popela". Chodili jsme tedy ve tmě kolem budovy a chvíli volali, než přišla odpověď. A byl to José!

Rozsvítil baterku a vzal nás do lesa. Mluvil s námi jako kdybychom byli rodilí mluvčí a moc ho nezajímalo, že nerozumíme. Vysvětloval všechno možné a my občas měli to štěstí a rozuměli mu. Potkali jsme dvě lišky a několik srnek, na nic víc jsme nenarazili. I tak to ale byla příjemná procházka. Od pusy nám při každém výdechu stoupala pára. Takové teploty jsme si tu nepředstavovali. Ještě první den jsme se radovali, že je poměrně chladno a nezažijeme tu tropy - to bylo 26°C, svítilo slunce a my byli jen v tričku. Bouřka s sebou zjevně přinesla také pořádně chladné počasí.Read more