Iguazu Falls

Ráno se nám jen těžko vstávalo. V noci tady byla fakt zima a já si musel obléknout tričko, svetr a čepici, aby mi zas bylo teplo a já mohl dohnat chybějící spánek. Trošku se nám vše protáhlo a z domu jsme vyráželi až v 10:37. Jízdu na lodi přitom máme zakoupenou na 11:30.

Doběhli jsme na autobusové nádraží, kde nám před nosem ujel autobus a my museli čekat na další, který jel až v 11:00, přičemž jízda trvá 30 minut... Nám bylo jasné, že to nemůžeme stihnout. Niki napsala agentuře, že se asi trošku opozdíme a jejich odpověď byla, že to nevadí, že nám to klidně přesunou na zítřek. To se nám do plánu až tolik nehodí, ale teoreticky by to šlo.

U vstupu jsme vyběhli z autobusu jako první a šli se zeptat, jestli to ještě stihneme. Řekl nám, že naše skupina ještě neodjela a jestli už máme vstupenky do parku. Ty jsme samozřejmě neměli, ale rychle je zařídili. Znovu zkontroloval stav a potvrdil, že naši tour ještě stihneme, když si pospíšíme.

Doběhli jsme na místo a viděli hlouček čekajících lidí. Zvládli jsme to. Včera jsme potkali jiné Německé turisty, kteří tuto jízdu už absolvovali. Ti nám dali cenný tip: máme si vzít boty na převlečení, protože se do lodi dostane voda. Převlékli jsme se tedy do pantoflí a sandálů a čekali, než nás dodávka s otevřenou korbou a na ní lavicemi odveze k řece.

Během jízdy nám průvodkyně vyprávěla o zvířatech a rostlinách, které tu můžeme najít a přidala pár informací o vodopádech. Pak jsme dostali nepromokavé vaky na batohy. Nakonec nám oblékli plovací vesty a mohlo se jet.

Seděli jsme úplně vepředu a měli super výhled. Člun jel velmi svižně a my se po divoké řece pomalu blížili k vodopádům a ještě netušili, co nás čeká.

Nejdříve jsme se jeli podívat směrem k Devil's Throat, ale samozřejmě ne daleko. Tam by žádná loď nepřežila. Přijeli jsme blíže k vodopádům. Mohli jsme být tak 5-10 metrů od místa, kde voda dopadá do řeky. Voda na nás pořádně stříkala a přes burácení vodopádu byl sotva slyšet nadšený křik všech pasažérů. Udělali jsme tu dvě takové otočky, kde jsme se přiblížili k vodopádu a pak se nechali unášet jeho proudem zpět po toku.

To by tady prozatím stačilo a teď přišel čas přejet kolem ostrova San Martin k další části vodopádů. Teprve teď si jeden z průvodců oblékl speciální oblek aby nezmoknul a řekl nám, ať vše dáme stranou a držíme se. Přijeli jsme k místu, kde padá největší množství vody. Tady bylo slyšet jenom hřmění vodopádu. Pokaždé, když jsme se přiblížili, to s lodí jen zacloumalo a rozbouřená řeka nás hned otáčela do strany. Loď létala ze strany na stranu a voda se několikrát přelila přes boky lodě na palubu. Samozřejmě to nejvíc schytali ti vepředu. My přitom jen fascinovaně hleděli do tváře burácejícímu vodopádu a vše ostatní ignorovali.

Naposledy nás dovezli k vodopádu a pak už jsme se pomalu vzdalovali. V tom se průvodce zeptal, jestli chceme ještě jednou a všichni křikem souhlasili. Na poslední smočení nás vzal na stejné místo jako na začátku. Tentokrát však pořádně nabral rychlost a nějak to nevypadalo, že by měl v plánu brzdit.

V tu chvíli jsme se pocitově ocitli uprostřed vodopádu. Mohli jsme být tak tři metry daleko od místa dopadu vody. Voda stříkala úplně všude a skoro nešlo dýchat. Musel jsem rukama bránit pusu a nos, abych se mohl nadechnout. I přesto, že jsem si sluneční brýle přitiskl na obličej, mi voda stříkala proudem do očí a já nechápal, jak si tam našla cestu. Blíže už to snad nejde, pokud chce člověk přežít. Sloužili jsme zjevně jako štít pro turisty za námi a schytali většinu ran, které nám vodopád rozdával.

Pak už byl konec a my se mohli pořádně rozdýchat. Kapitán otočil loď a uháněl zpátky na břeh. Cesta se samozřejmě neobešla bez několika skoků po vlnách a studený vítr nás bičoval do obličeje. Když jsme se vrátili, akorát jsme odevzdali vesty a stále ještě nemohli najít slova k tomu, co se právě stalo. Byl to neuvěřitelný zážitek.

Sundali jsme žabky a oblékli si zpět nás boty. Pláštěnka pomohla na horní půlku těla, ale spodek neuchránila. V jednu chvíli se vlna přelila na mojí sedačku a já měl všechno kompletně durch. Aspoň že svítí sluníčko, to snad brzy uschne. Během jízdy zpět nám průvodce řekl, že máme štěstí, protože je prý zrovna spousta vody a tak jsme určitě měli skvělý zážitek. Dnešní průtok byl 3.400.000 litrů za sekundu oproti včerejším 1.700.000 (což byl přesně průměrný průtok).

Došli jsme si na jídlo a rozhodli se projít si oba včerejší okruhy znovu, když už máme ten slunný den. Dnes to byl ještě lepší pohled než včera. Bylo mnohem více vody a díky modrému nebi a duze nad vodopády místo působilo úplně jinak. Voda v řece totiž oproti včerejšku stoupla o pár desítek centimetrů.
Měli jsme navíc pocit, že dnes tu bylo méně lidí než včera.

Krátce před odjezdem do města jsme ještě zůstali sedět v areálu a prohlíželi si fotky, když v tu chvíli jsme spatřili tukana. Na toho jsme se těšili celou dobu a snažili se ho najít už na začátku cesty v Kolumbii. Teď seděl v koruně stromů vedle nás a po chvíli jsme objevili ještě několik dalších kousků. Udělali jsme pár fotek a pak se konečně vrátili do Puerto Iguazu.

Dnes je náš poslední den v Argentině a tak bylo namístě, abychom ten pobyt adekvátně zakončili. Navštívili jsme tradiční restauraci, kde jsem si dal pořádný argentinský steak s místním vínem, Niki pak lehčí vegetariánské lasagne a cuba libre.Read more