Arthur´s Pass a Tom and Kara - část druhá

(english version down below)

Dobří holubi se vrací. Než však rozrazíme dveře starým známým – no jo, vždyť my už se známe půl roku – překročíme Arthur´s Pass.
Průsmyk, jenž spojuje východní a západní pobřeží Jižního ostrova, pak mnozí považují za tu nejpůsobivější jízdu na Zélandu.
Máme štěstí v neštěstí. V den naší cesty totiž udeří bouře, a tak náš odjezd z Christchurch posunujeme až na odpoledne.
To na jedné straně znamená, že rušíme všechny plánované, pěti hvězdičkami ověnčené, zastávky. Co však dostáváme na oplátku je dvojitá porce epiky. Doslova filmovou jízdu opuštěnými masivy, které pohltila voda.
Kam jen oko pohlédne, tam zuří vodopády. Naše čtyřkolka proráží zaplavené silnice, a já si připadám, jako když Indiana Jones pronásleduje bájný poklad skrze džungli. V půlce trasy totiž skála z ničeho nic přepne do deštného pralesa. A spektakulární jízda tak graduje.
Už za tmy pak parkujeme u Toma a Kary. Těší nás, že ty čtyři zase vidíme. Malá Bodie narostla dvojnásobně. Rodiče zas mají novou kuchyni. Tu ocenili hlavně prcci, přičemž ji už celou komplet pokreslili. Děti.
Znovu sjíždíme pohádky a bojujeme jako o život. Druhý den ráno kontrolujem slepice. Spokojené kvokání v nových apartmánech, které jsme jim naposledy postavili, nás hřeje na srdci.
Rodinka pak plánuje stěhování do Austrálie. To jako fakt? Koukám jak puk, nakolik se celý život může za půl roku totálně změnit. A není k tomu potřeba ani bláznivých cest, které provozujeme já a Sophie. I běžná rutina, která vypadá zdánlivě „stále stejně“, tlačí člověka neustále vpřed.
Takže rodino a kamarádi. Už se vážně těším, až mi po návratu domů povíte, kolik že „nic“ se u vás za ty dva roky stalo.

Arthur´s Pass and Tom and Kara, Part Two

Good pigeons always return.
Before we burst through the doors of old friends - yes, we know each other already for half a year - we first cross Arthur’s Pass. The mountain route connecting the east and west coasts of the South Island is often said to be the most spectacular drive in New Zealand.
We get lucky in the most inconvenient way.
A storm hits on the very day of our journey, so we delay leaving Christchurch until the afternoon. On one hand, that means cancelling every planned stop, each one proudly stamped with five stars. On the other, what we receive instead are three scoops of grandeur.
It becomes a cinematic drive through abandoned mountain ranges swallowed by water. Everywhere the eye can reach, waterfalls rage down the cliffs. Our four-wheeled drive pushes through flooded roads, and I feel like Indiana Jones chasing some mythical treasure through the jungle.
Halfway through the route, the landscape suddenly switches from bare rock to rainforest. The humidity could be sliced with a knife, and the whole spectacle rises to another level.
By nightfall, we pull up outside Tom and Kara’s place.
It feels good to see the four of them again. Little Bodie has doubled in size. Her parents, meanwhile, have a brand-new kitchen—which the children have already fully decorated with crayons.
Children.
Once again, we watch cartoons and wage heroic battles. The next morning, we check on the chickens. Their content clucking in the apartments we built for them last time warms our hearts.
Then the family tells us they’re planning to move to Australia.
Seriously?
I stare in disbelief at how completely life can change in six months. And it doesn’t even require the mad travelling Sophie and I have been doing. Even ordinary life, which appears outwardly unchanged, keeps pushing people forward all the same.
So family, friends...
I’m genuinely looking forward to hearing, when I finally get home, just how much "nothing at all" has happened to you over the last two years.Read more