Cesta do budoucnosti

(english version down below)

Nový Zéland je plný ptáků. Mezi mé oblíbence pak patří racci.
Místní jedinci jsou malí, spořádaně vyhlížející hoši. Až mi připadá, že oblékají ležérní sáčko a vyrážejí na byznys schůzku. Zdání však klame.
Komunita racků žije své vnitřní drama. Rádi se shlukují do skupinek, ve kterých ale na druhé straně nedokáží žít. V praxi to pak vypadá tak, že jednomu cápkovi z ničeho nic přeskočí, načež jako čistokrevný teenager začne bojovat za vlastní prostor.
Vězte však, že jejich taktika oplývá grácií. Žádné zlomyslné nálety a ani stopy po vytrhaném peří. Racek jednoduše sklopí zobák, prohne krk a zakrákorá z plna plic. Záhy nato vyběhne každého od sebe odhánět… a to, dokud nezůstane úplně sám.
Konečně klid!
Protože však každý racek přirozeně vyhledává skupinky, cyklus se opakuje – a mě donekonečna baví. Možná proto jim pak odpouštím i to pravidelné dorážení kdykoliv někde venku rozbalíme svačinu. A popravdě… máme větší problémy.
Do odletu ze země nám zbývá posledních 6 týdnů. Co budeme dělat potom? To zatím nevíme.
Fakt, že oba pocházíme z jiné země nám vrtá díru do hlavy. Vízová politika je krutá, a oba dva svobodně nemůžeme vlastně nikam. Patálie z rozvodu Británie a EU tak zřejmě vyřeší až naše svatba. Ta sice skvěle zapadá do scénáře potrhlého dobrodružství na samém konci světa, stále však neřeší, kde budeme žít?
Možná proto tolik toužím letět do Austrálie. Prodloužit tu lhůtu na rozhodnutí aspoň o pár měsíců, a ještě něco zažít.
A zatímco si tak svačíme na břehu moře, obklopeni hejnem racků, objevujem zajímavý fakt. Volně a bez víz můžeme oba do Irska.
A jelikož v Evropě chceme kvůli přátelům a rodině zůstat, možná jde o to nejlepší řešení.

A Road to the Future

New Zealand is full of birds. Among my favourites are the seagulls.
The local variety are small, neat-looking fellows. Sometimes I swear they look as though they’re wearing casual blazers on their way to a business meeting. Appearance, however, is deceptive.
The gull community lives in a state of permanent inner drama. They love gathering in groups, yet seem entirely incapable of existing peacefully within them. In practice, it works like this: one of the lads suddenly snaps, and like a purebred teenager, decides to fight for personal space.
Their tactics, though, are remarkably elegant. No vicious dive-bombing, no feathers torn out in rage. A gull simply lowers its beak, arches its neck, and lets out a full-throated cry. Then it charges around chasing everyone away—until, eventually, it stands there completely alone.
At last: peace.
The problem is that every gull is naturally drawn back to the flock, so the cycle begins again. It entertains me endlessly. Perhaps that is why I forgive them for harassing us whenever we dare unwrap food outdoors.
Besides, we have bigger concerns.
We have just six weeks left before leaving the country. What comes after that, we still don’t know.
The fact that we come from different countries gnaws at us constantly. Visa rules are unforgiving. There is almost nowhere we can both go freely together.
The complications left behind by Britain’s divorce from the EU may well be solved only by our wedding. It fits beautifully into the script of a mad adventure at the far end of the world, though it still leaves one question unanswered:
Where would we actually live?
Perhaps that is why I’m so drawn to Australia. To buy ourselves a few extra months before making decisions—and to squeeze a little more life from the road.
And so, while we eat lunch by the sea, surrounded by a circle of gulls, we discover an unexpected fact.
We can both move freely to Ireland.
And since we want to stay in Europe—for family, for friends, for roots—it may just be the best solution of all.Read more