sestup do Kazbegi

Čtvrtý den nás čekal již "jen" povinný sestup od meteostanice dolů do Kazbegi. Den předtím voláme našim bývalým ubytovatelům, zda mají pro nás volný kvartýr i na dnešní noc, ale mají již obsazeno. Přesto nám sami domluví ubytování u svých sousedů a zároveň si domlouváme i odvoz autem od kostela Cminda Sameba do vesnice. K němu nás však nejdříve čeká více než pětihodinová cesta v nezáviděníhodném počasí. Ráno usuzujeme, že čekat na lepší počasí by mělo stejný smysl jako čekat na Godota, a tak kolem desáté hodiny v mlze a padajícím sněhu vyrážíme přes ledovec dolů. Orientaci nám opět usnadňují vyšlapané stopy (a sem tam exkrementy) ve sněhu od mul a jejich doprovodu, a tak se opět bez problémů vyhýbáme všem průrvám, avšak pro jistotu zůstáváme navázaní na laně, dokud z ledovce neslezeme. Sníh se v nižších polohách mění v déšť, ale náladu nám udržuje možnost kochat se pěknými výhledy na okolní krajinu. Avšak jen do té doby, než zjistíme, že jsme sešli ze stezky. Vracet se nám nechce, a tak vyhrává šílený nápad si "zkrátit" cestu přes menší údolí a poté vystoupat nějakých 100 metrů do velmi strmého kopce přes velké a kluzké balvany. Balancujeme sice na hranici našeho zdraví a zdravého rozumu, ale nakonec dokazujeme, že jako horolezci nejsme nakonec tak špatní. Po cestě jsme ještě svědky zápasu na život a na smrt mezi opuštěnou ovcí a dvěma hladovými psy, které od ovce zaháníme řevem a kameny, ale nakonec jim Luďa dává najíst štangle salámu ze svých posledních zásob. Naše hladové žaludky a žíznivé krky pak večer uspokojíme v místní hospodě za pomocí místních specialit jako hovězí polévky "ostry", šašliků, piva Kazbegi či pálenky čači na zažívání, pouštíme si songy na přání a nakonec zavíráme hospodu.Read more