Bájná Gruzie a hora Kazbek

Probouzíme se v jednu ráno do zcela bílé krajiny a stále sněží. Dlouho se rozhodujeme, jestli to vzdát, ale po hodině a půl čekání, kdy se intenzita sněžení snížila, nakonec vyrážíme. Těsně za námi pak po stejně dlouhém čekání vyráží i 10členná polská výprava a jedna dvojice je chvíli před námi, jejíž stopy ve sněhu nám usnadňují orientaci. Po hodině a půl chůze po nepříjemné suti se jeden z nás kvůli bolestem hlavy otáčí a přicházíme tak nejen o jednoho člena výpravy, ale také o jeho GPS navigaci. Dále se tak spoléháme již jen na stopy ve sněhu před námi, ale jelikož cesta pokračuje stále sedlem podél ledovce, není kam uhnout. Snažíme se moc nezastavovat, abychom neprochladli, a voda a tyčinky, které si bereme s sebou, jsou téměř zmrzlé. Naštěstí se již trochu vyjasnilo a přestalo sněžit, takže sem tam zahlédneme nádhernou noční hvězdnou oblohu a kolem sedmé hodiny ranní také východ slunce, které ozáří svahy kolem nás. Najednou nám to zvedá náladu a říkáme si, že to, co podnikáme, není jen dřina, ale také radost. Pár minut poté přicházíme k ledovci ve výšce zhruba 4100 m n. m. a navazujeme se na lano, ale mačky díky sněhové pokrývce zatím nepotřebujeme. Jako laňky přeskakujeme první nebezpečné průrvy a dalším se vyhýbáme díky stopám, které vyšlapali před námi jdoucí lezci. Bez nich by to zřejmě nešlo, neboť s absencí průvodce a GPS by to v těchto podmínkách bylo nebezpečné. Krok po kroku stoupáme, ukrajujeme po ledovci další metry a dva z nás dokonce po kolena zahučí do menších průrev. Na hřebeni pod vrcholem nás k našemu překvapení vítá znovu sluníčko, a i když jsme si obličej namazali krémem faktorem 50, tak se jemně spálíme. Na úrovni 4600 m n.m. překračujeme ruskou hranici, neboť zbytek trasy k vrcholu vede ruským územím. Žádné hraniční kontroly nás sice nečekají, ale další cesta nahoru již vede do prudkého kopce, a proto poprvé nasazujeme mačky. Po desáté hodině se však opět začíná bohužel kazit počasí, padá mlha a začíná sněžit, a to bez vidiny žádného zlepšení. Smířlivě usuzujeme, že další pokračování směrem nahoru by byl hazard, a stejný názor mají i ostatní výpravy. Navíc jsme vyřízení jako Prometheus po vyklování jater, který tu byl dle pověsti za trest přikován, a ve výšce kolem 4800 m n.m. to otáčíme. Alespoň jsme tím dosáhli úrovně nejvyšší hory Evropy mimo Kavkaz - Mont Blanku. Zpátky dolů jdeme za silného sněžení a větru, nevidíme skoro na krok, ale opět se držíme stop, které pomalu zapadají sněhem. Úspěšně nakonec sejdeme z ledovce, chvíli koukáme, jak ze skály vedle nás padá hromada kamení, a dále pokračujeme po suťovisku za jemného sněžení zpátky do tábora. Po cestě nás ještě pozve na čaj jedna z polských výprav, která stanovala v předsunutém táboře u Black Cross a vyčkávala na lepší počasí. Po třetí hodině jsme došli na meteostanici a o dvě hodiny později celí vysílení usínáme. Navzdory našemu poloamatérskému vybavení a malým zkušenostem s velehorami nakonec náš výkon hodnotíme pozitivně, ačkoliv nás od vrcholu Kazbeku dělilo jen asi 300 výškových metrů. Bohužel počasí člověk neporučí.Leer más