Tbilisi procházka

Cesta do centra trvala hodinu v narvaném autobuse, ale naštěstí jsme seděly. Jízdenky tam prodávala strašně milá paní, která neuměla ani slovo anglicky, ale dorozumět jsme se rukama nohama zvládly. 'Řekla' nám, kolik stojí ten lístek, vyměnila jsem jí větší za drobné pro jiného cestujícího a poradila nám cestu na metro.

Dostat se do centra bylo docela dobrodrůžo, ale nakonec jsme se ocitly na nějakém výhledu, který byl fakt krásný.

Na kopci nad Tbilisi stojí 20metrová socha Matky Gruzie a jde vidět skoro odevšad. Zdá se mi, že se hýbe. Je trochu děsivá, ale impozantní.

Fascinujícím způsobem míchají staré s novým.

Gruzincům se líbím. Ať už jsou to ty kraťase nebo blonďaté vlasy. Dokonce jsem dostala pusu. Od Timura, který mě naučil přecházet silnice. Ke konci byl trochu vlezlý, ale když jsem mu to dala najevo, nechal toho.

Nemají moc přechodů a když je mají, tak je ignorují. Chodci i řidiči.

Moc rádi troubí. Na všechny a na všechno a z různých důvodů. Ať už je to vztek, pozdrav, upozornění (třeba na to, že tě předjíždí).

Jsou akční a opravdu se snaží o výdělek. Nejde projít po ulici s kufrem, aniž by za vámi nedoběhlo 10 Gruzinců a nenabídli ti rozvoz kamkoliv po Gruzii.

Na ulicích mají kabinky s tureckými záchody.Читать далее