Úterý, Poland, oh Poland

První pohled na přibližující se evropskou zemi při přistávání mě naplnil radostí, že jsem zpátky. Předčasně. Polsko.

V autobuse jim zase nefungoval automat na jízdenky a než jsem to stihla zjistit, autobus už se samozřejmě rozjel, takže jsem kus jela načerno. Snažila jsem se poprosit řidiče o radu, ale jen se na mě koukl, neřekl mi ani slovo a dál se věnoval řízení. Naštěstí stejným autobusem jela i jakási letuška (soudě podle oblečení) a zavolala na mě, že ten automat už zase funguje. Už zase funguje? Takže ho řidič zapl? Proč byl vůbec vyplý?

Na pokladnách, kde prodávají mezinárodní lístky na vlak, zaměstnanci neumí anglicky. Proč si s Polkou nerozumím, ale s Gruzínci to šlo? Dostala jsem tak o 500 Kč dražší lístek, než jsem mohla, protože prostě jazyková bariéra. Když jsem se paní ptala, které číslo na lístku je číslo rezervovaného sedadla, byla extrémně nepříjemná a nakonec mi vytrhla lístek z ruky a to číslo mi zatrhla zvýrazňovačem.

Záchody na nádraží lze platit jen ve złotých, v eurech ne.

Všechno jídlo je tu fuckin' expensive, ale mám šílený hlad.

Nikde ani jedna zatracená lavička, takže sedím (jako jediná široko daleko) na zemi a lidi se po mně divně dívají.

Přišel za mnou týpek a spustil na mě polsky. Když jsem mu řekla, že nerozumím, zatvářil se otráveně a odešel.

Bože, já chci zpátky do Gruzie. Prosím.

PS: Ha, takže paní pokladní mi dala první třídu, proto ta cena. A není tu zásuvka, abych si mohla dobít mobil. Myslím, že táhlé, smutné, frustrované 'achjo' je na místě. Tak hurá do posledních 6 hodin cestování předpotopním polským vlakem.Leer más