Cotaruse

Dneska nás čeká dlouhá cesta do Cusca, kam pojedeme asi 18 hodin autobusem (takže se zpožděním spíše 20). Akorát jsme se nasnídali, vyřešili situaci ohledně omylem dvakrát zakoupených jízdenek a šli balit věci. Sice na nás už v 11:40 klepali a ptali se, jak to vypadá, my ale byli rozhodnutí využít veškerý čas a tak jsme klíče odevzdali na minutu přesně ve 12:00.

Batohy jsme nechali v ubytování a šli se ještě najíst do jedné ze dvou restaurací, které jsme tu navštívili. Mě už ze včerejška bolelo břicho a nebylo mi nejlíp, tak nebyl důvod riskovat s výběrem restaurace. Během jídla se mi udělalo ještě o něco hůř, takže jsem to jídlo nechal a šel se spíš pověsit do houpací sítě v našem ubytování. Měli jsme totiž možnost využívat jejich prostory tak dlouho, jak se nám to ten den hodí. Naštěstí se to trochu uklidnilo a já měl pocit, že tu 20 hodinovou cestu busem zvládnu. Na baru jsme ještě naplánovali další místa, které navštívit a kolem 16:30 vyrazili Tuk Tukem směrem do Ica na terminál.

Na cestu jsme neměli žádné jídlo a počítali s tím, že v okolí terminálu něco najdeme. To byla chyba. Nachodili jsme tu asi půlhodinu a nenašli nic normálního, co bychom mohli vzít s sebou. Já se rozhodl nechat Niki hlídat naše věci a sám zaběhnout ještě na druhou stranu do města. Bohužel bez úspěchu. Než jsem se vydal na lov jídla, řekl jsem ještě Nikče, že tam budu v 17:47. To jsem nestihl a tak jsem ji napsal zprávu, že jsem hned tam. To se ukázalo být jako zásadní, protože právě v těchto chvílích přišla nějaká paní k Nikče, která čekala u našich věcí a ptala se, jestli Niki nehledá svého přítele. Prý zrovna někoho podobného viděla, jak zkolaboval na ulici a přitom se držel za srdce. Kombinace mé nevolnosti a obecně zvýšeného krevního tlaku této story akorát nahrávala do karet. Naštěstí se Nikča podívala na telefon a viděla tam zprávu ode mě, která přišla asi minutu před tím. Paní mezitím ukazovala Niki, jakým směrem s ní má jít k nemocnici. Po mém návratu byla paní pryč a já si jen poslechnul, co se právě stalo. Naštěstí vše dopadlo dobře, kdo ví, kam by Nikču zatáhli a co by se dělo dál.

Autobus měl zpoždění asi hodinu, takže nástup probíhal rychle. Při odbavování našich velkých batohů jsme viděli psa v kleci v zavazadlovém prostoru - chudák... Ve srovnání s tím psem si sice nemáme na co stěžovat, ale naše sedačky taky nebyly ty nejpříjemnější, protože máme poměrně málo místa na nohy.Lue lisää