Huacachina

Ráno byly naše batohy připravené na odjezd, i tak se nám ale nějak povedlo nestihnout si dojít na snídani. Autobus z Paracas do města Ica měl jet v 10:45 plus povinná půlhodina předem a my nechtěli riskovat. Nakoupili jsme jídlo a pití na cestu, odevzdali klíče a šli na zastávku.

Tentokrát na nás čekal zatím nejluxusnější autobus, kde jsme hned po nastoupení litovali, že pojedeme jenom něco málo přes hodinu. Byla tam spousta místa a extra pohodlné sedačky, a klimatizace byla nastavena úplně ideálně.

Do Ica jsme dorazili včas a hned na terminálu se nás zeptala jedna spolucestující, jestli nejedeme dál do Huacachina - oázy nedaleko Ica. Byli jsme tedy tři na sdílení nákladů na taxíka, kterého nám rovnou domluvila autobusová společnost, prý aby nás nikdo neokradl (a nebo aby nás pořádně zkásli). Účtovali si ale poměrně příjemnou cenu 20 Soles s tím, že nám ještě taxikář zastaví u bankomatu, u kterého nemáme žádné poplatky. S plnou peněženkou jsme tedy pokračovali do Huacachina.

Vyhodil nás hned u hostelu, my se rozloučili s německou spolucestující a šli převzít pokoj. K našemu překvapení měl klimatizaci, takže jsme byli nadšení. Pak následovala procházka na oběd. Huacachina je malinká oáza v poušti a leží asi 4 km od města Ica. Je zde spousta restaurací a hotelů kolem vody a celá oáza je obklopená obřími písečnými dunami.

Po jídle byl čas vyřídit to nejdůležitější - výlety. Máme tedy plán na další dva dny a ještě dnes se nám povedlo zařídit jízdu Buggy a ježdění na prkně po dunách. Vyzkoušeli jsme boty, protože jsme měli v plánu jezdit na snowboardu a čekali na odjezd. Dokonce i Nikča, která na prkně stála jen jednou, se toho nebála a rozhodla se to zkusit.

Pak přišel čas. Vyzvedli nás, my prošli městem až k úpatí, zaplatili asi 4 Soles za vstup kvůli ochraně přírody a šli směrem k místu, kde se nastupovalo do Buggyn. Ty jsem vnímal spíše jako nutnost, aby člověk nemusel pořád běhat zpátky do kopce kvůli dalšímu svezení na snowboardu. To se rychle změnilo. Před jízdou se každý musel pořádně připoutat a jelo se. Chvíli jen po rovince, za 10 minut už jsem byl rád, že mě drží pásy, jinak bych narazil hlavou do střechy. Po chvíli divoké jízdy jsme dorazili na první místo, kde jsme měli sjíždět dolů.

Ne každý měl snowboard nebo lyže - kdo na tom neuměl a nebo se mu nechtělo, si mohl půjčit "normální" prkno, na kterém se leží. I přes prudký sjezd člověk nedosáhl příliš vysoké rychlosti, protože písek přeci jen brzdí víc, než sníh... Na prkně to byla sranda, o něco pomalejší než na normální sjezdovce. Niki to zkusila, ale raději po první jízdě přesedlala na "normální" prkno.

Celkem jsme měli 4 sjezdy proložené zběsilou jízdou po dunách, přičemž každý z nich byl větší a větší. Poslední vypadal docela nebezpečně, písek byl ale velmi jemný a při pádu by krásně zbrzdil tělo. Úspěšně jsme to zvládli a popojeli kousek dál, abychom mohli pozorovat západ slunce nad pouští.

Tam jsme se v klidu posadili a užívali si, jak slunce bleskurychle zmizelo za horizontem. Nikdy by mě nenapadlo, že budu pozorovat západ slunce v poušti a přitom mít na sobě snowboardový boty...

Po návratu jsem si ještě střihnul poslední jízdu k oáze a pak už byl vážně čas odevzdat vybavení. Ještě jsme chvíli poseděli v zahradním baru našeho ubytování a vstřebávali zážitky u piva, než jsme šli na večeři. Pak už jen rychle do postele, ráno musíme zase brzo vstávat.Read more