Death Road

V 7:30 jsme sbaleni a připraveni čekali na vyzvednutí, abychom se nechali dovézt na začátek Death Road, česky cesta mrti. Za pár minut přišel guide, dovedl nás k dodávce a my jeli posbírat další účastníky. Po asi čtvrt hodině jsme byli kompletní a vyrazili na cestu.

Jízda trvala přibližně hodinu a půl, než jsme dorazili k laguně Estrellani na vyhlídku La Cumbre, která se nachází ve výšce asi 4700 m.n.m. Tady jsme všichni vystoupili, dali si malou snídani a šli si obléct ochranné oblečení na cestu. Když byli všichni hotovi, dostali jsme krátký brífink ohledně pravidel na dnešním výletů a která gesta našeho průvodce co znamenají.

První část vede po silnici, kde jezdí auta i kamiony. My jedeme v řadě za sebou a díky tomu, že celá cesta vede jen z kopce, nemusíme mít strach kvůli kamionům - my jsme totiž rychlejší. Takhle jsme jeli asi 45 minut, než jsme zastavili, slezli z kol a přejeli o kousek dál, kde začínala ta pravá cesta smrti.

Dodávka jela po úzké štěrkové cestě asi 500 metrů, kde jsme si dali malou svačinu a opět dostali instrukce od průvodce. Niki měla šílený strach, ale i tak se rozhodla to zkusit. Ještě před naší cestou po Jižní Americe jsme se bavili o tom, že absolvujeme tuhle jízdu, to ale Niki kategoricky odmítala, protože má strach. No a teď stála s kolem nad jedním z útesů, které vedou stovky metrů dolů.

My jsme vyjeli a ze začátku jsme jeli vedle sebe, Niki se ale nadále bála a společná jízda ji nijak nepomáhala. Já se tedy rozjel dolů svým tempem a po chvíli jsme se opět setkali. To už bylo u Nikči vše v pohodě, protože už důvěřovala svému kolu a věděla, jak se chová na cestě plné kamení. Navíc pár set metrů za námi jel autobus, který měl v sobě nářadí, náhradní kolo a také se tam mohl každý účastník kdykoliv posadit, kdyby měl strach nebo už neměl chuť.

Na cesta na několika místech padala voda z vodopádů nad námi, kudy jsme museli projet. Průvodce měl navíc dobré tempo a tak si každý mohl jet, jak se mu zachtělo. Já třeba téměř nebrzdil a letěl si dolů. Je nutno říct, že ta death road vede celou dobu jen z kopce, takže člověk nemusí šlapat. Naštěstí, protože řazení na kolech nefungovalo.

Po asi hodině jsme měli menší pauzu, u které nám zkontrolovali a dofoukli kola. U mě prý praskla zadní duše, takže mi ji opravili a my mohli jet dál.

Celou dobu jsme měli krásné výhledy na údolí, kde byly zároveň vidět dlouhé srázy podél cesty. V některých zatáčkách ale byly i svodidla, takže se člověk cítil bezpečněji. Dříve tato cesta sloužila pro normální dopravu a byla jediným spojením mezi údolím a cestou v horách vedoucí do La Paz, a proto zde zemřelo tolik lidí. Nyní se ale používá hlavně jako turistická atrakce.

Kolem půl třetí jsme všichni dorazili až dolů a chvíli si odpočinuli, než náš převezli do nedalekého hotelu, kde na nás čekal oběd formou bufetu. Po jídle jsme se šli převléknout a naskákali do obřího bazénu. Tady jsme měli asi hodinu čas, abychom se pořádně zregenerovali.

Hotel ležel ve výšce asi 1100 m.n.m., což znamená, že jsme na kole sjeli asi 3600 výškových metrů. Díky tomu naše cesta vedla několika klimatickými zónami - nejdříve jsme mrzli a nakonec nám bylo šílené horko i díky stoupající vlhkosti vzduchu.

Návrat trval logicky mnohem déle, protože jsme se nejdřív museli vrátit ke startu a odtamtud pak dále do La Paz. Jízdu trochu zkomplikoval sesuv půdy, který kompletně zablokoval celou silnici. Museli jsme čekat asi hodinu, než bagr odklidil kamení ze silnice, abychom mohli projet.

Během čekání jsme se šli samozřejmě podívat, co se děje, a přitom se dali do řeči s jedním průvodcem z jiné skupiny. Zeptal jsem se ho, jestli mají takové sesuvy půdy často. Na to mi odvětil, že ne, že jen při silných deštích. Když jsem mu na to řekl, že dneska ale nepršelo, jenom se zasmál a odešel. Kameny však každých pár minut dále padaly ze stráně dolů na silnici.

Celá naše skupina už seděla v autě, když přiběhli naši průvodci, naskočili do auta a rychle se ujistili, že jsme všichni uvnitř. Prý musíme co nejrychleji projet, aby na nás nespadly žádné kameny a my se rozjeli. Na ulici byl totální chaos a v některých místech stála auta ve čtyřech "pruzích". My se pokoušeli předjet co nejvíce aut, abychom už byli pryč a celá situace připomínala evakuaci měst při zombie apokalypse. Všude troubila auta a místní policie a armáda se nějakým způsobem snažili usměrnit dopravu.

Zbytek cesty proběhl v klidu a my v půl deváté dorazili zpět do La Paz. Dostali jsme tričko za absolvování death road, nakoupili rychle jídlo v krámu a šli domů. Mě už během jízdy na kole bylo nějak divně a musel jsem si dávat paralen, abych to nějak vydržel, večer to ale bylo horší. Měl jsem zimnici a všechno mě bolelo, takže jsem akorát zalezl do postele a Nikča se o mě starala. Uvařila nám večeři a nosila mi čaj a další věci, co jsem potřeboval.Read more