Cell Block Rodina

(english version down below)

V hostelu trávím už skoro 3 měsíce. Po Vánocích pak nastává konec. Dokolečka opouštět lidi, které jste s batohem na zádech poznali a které máte rádi, patří až na dno balíčku cestování.
Stýská si po brzkých ránech, kdy v kuchyni býval jen José, vajíčka, a spousta nesrozumitelné španělštiny.
Nebo toustech na tisíc způsobů, které jsme s Lindou každodenně vrstvili po práci.
Když pak slyším vtípky a hromady stupidního humoru, objímám Mattea jako bráchu, jehož jsem nikdy neměl.
Jak hudba uklidňuje a spojuje lidi jsem pochopil, když Sophie po večerech zpívala a hrála na kytaru.
Chybí mi i Bariš, který 6x denně klekal k modlitbě a vždycky ostatním nabízel pomoc. A pak i mnoho dalších.
Těžko vyjádřit, jak kvalita života vzroste, když v zásadě izolovaný člověk jako já najde svoji smečku. Potřebujeme komunitu, potřebujeme druhé, a potřebujeme mít někoho u sebe pravidelně každý den.
A ti lidé nemusí být perfektní. Stačí, že zde jsou, že jsou zde s vámi, a vy s nimi. Kamarádi doma i venku – těším se na shledanou kdykoli a kdekoli jinde.

Cell Block Family

I’ve been at this hostel for almost three months now. After Christmas, it all comes to an end. Having to leaving people you met with a backpack on your shoulders—people you’ve grown to like—sits right at the bottom of the travel package.
I miss the early mornings, when it was just José in the kitchen, eggs, and a flood of incomprehensible Spanish.
Or the thousand variations of toast that Linda and I stacked up every day after work.
When I hear the jokes and all that stupid humor, I hug Matteo like a brother I never had.
I understood how music calms and connects people when Sophie used to sing and play guitar in the evenings.
I even miss Bariš, who dropped to his knees to pray six times a day and was always offering help to others. And many more.
It’s hard to describe how much your quality of life rises when someone basically isolated like me finds his pack. We need community, we need others, we need to have someone around us every single day.
And those people don’t have to be perfect. It’s enough that they’re here—that they’re here with you, and you are here with them.
Friends at home and out in the world—I’m looking forward to seeing you again, anytime and anywhere.Leggi altro