Cell Block Family

V hostelu trávím skoro 3 měsíce, a po Vánocích nastává konec. Dokolečka opouštět lidi, které jste s batohem na zádech poznali a které máte rádi, patří na dno balíčku cestování. Stýská si po brzkých ránech, kdy v kuchyni býval jen José, vajíčka, a spousta nesrozumitelné španělštiny. Nebo toustech na tisíc způsobů, které jsme s Lindou každodenně vrstvili po práci. Když pak slyším vtípky a hromady stupidního humoru, objímám Mattea jako bráchu, jehož jsem nikdy neměl. Jak hudba uklidňuje a spojuje lidi jsem pochopil, když Sophie po večerech zpívala a hrála na kytaru. Chybí mi i Boriš, který 6x denně klekal k modlitbě a vždycky ostatním nabízel pomoc. A pak i mnoho dalších. Těžko vyjádřit, jak kvalita života vzroste, když v zásadě izolovaný člověk jako já najde svoji smečku. Potřebujeme komunitu, potřebujeme druhé, a potřebujeme mít někoho u sebe pravidelně každý den. A ti lidé nemusí být perfektní. Stačí, že zde jsou, že jsou zde s vámi, a vy s nimi. Kamarádi doma i venku – těším se na shledanou kdykoli a kdekoli jinde.Read more