Nelson

(english version down below)

Prvně poustnu na zeď omluvu. Síť Facebook, jíž tak namyšleně pohrdám, už podruhé zarodila sladkým ovocem. Po slovenském expresu směr Waiheke, načapal jsem v Nelsonu českého usedlíka Honzu.
Ten aktuálně rekonstruuje barák, přičemž směnou za trochu stavařiny nabízí voňavý peníz. V trojici s dalším emigrantem Zdendou pak maluji, silikonuji a uklízím dům, který nakonec opatřím pravým zélandským plotkem ze dřeva – a z kopce.
Zvláštní Déjá vu, užívat zase jazyk rodný a nasávat českou náturu. Zjišťuju, že touha po domovině je u mě zatím vyprahlá jako většina tamějších studní.
Naopak mlsně baštím možnost zkoušet tunu nových udělátek, které znám jen z doslechu. Se stále delšími vlasy a hřebíkovkou v ruce pak úřaduji jako lví král.
A zatímco 8 dní vydělávám hrachy, Sophie jako správná žena v kempu vaří, odpočívá a pere. Přeju jí tu pohodu, a sám užívám denní rutinu, kterou cestovní boty nekompromisně rabují.
Když mě pak vyzvedává po práci s kyblíkem burákového másla v ruce, cítím se jako prvotřídní rolník. Žijeme si svůj novozélandských sen. V dodávce, bez peněz, a bez budoucnosti.
Jen čaj o páté, a pár klidných dní na cestě životem.

Nelson

First, I owe an apology. The Facebook network—which I so arrogantly look down on—has, for the second time, borne sweet fruit.
After the Slovak express to Waiheke, I stumbled upon a Czech settler named Honza in Nelson. He’s currently renovating a house and, in exchange for a bit of construction work, offers some decent cash.
Together with another expat, Zdenda, I spend my days painting, sealing, and cleaning the house—eventually topping it off with a proper New Zealand-style wooden fence… on a slope.
A strange déjà vu—speaking my native language again and soaking in that Czech mindset. I realise that any longing for home in me is still as dry as most of the local wells.
Instead, I’m greedily enjoying the chance to try out a ton of tools I’d only ever heard about. With longer hair and a nail gun in hand, I go about my work like a lion king.
And while I earn money for eight days, Sophie—like a proper woman—cooks, rests, and does the laundry at the campsite. I wish her that peace, while I enjoy a daily routine that travelling usually tears apart without mercy.
When she picks me up after work with a bucket of peanut butter in hands, I feel like a first-class farmer.
We’re living our New Zealand dream—in a van, without money, and without a future. Just tea at five… and a few quiet days on the road of life.Read more