Abel Tasman National Park

(english version down below)

Plán zní následovně. Vydolovat zbytek peněz, a ještě za tepla nakoukat pár hezkých míst. Ideálně takových, které Sophie posledně zmeškala.
Začínáme Národním parkem Abel Tasman, který slibuje vyleštěné pláže i podmanivou přírodu. Jelikož nám srdcem protéká stále řeka Whanganui, znovu zamlouváme kajak. Dva dny brázdit pobřeží, a třetí nazout boty a táhnout lesem.
Poučeni z minula, zapalujem nálož příprav o den dřív, abychom na vše měli moře času. Blahopřejem si však jen do doby, než zjistíme, že zase připlouváme totálně pozdě. Poslední z věcí nakupujem až za tmy, takže nezbývá než hrubě ranní budík, abychom vůbec stihli zahájení.
Když pak pozorujem ostatní účastníky, kterak s klidem a grácií kráčejí natěšení kolem, skládáme další zbožnou přísahu, že takto už nikdy víc!
Rozpálení stresem pak vyplouváme na moře. Když později rozbalujem oběd na jednom z ostrovů zalévaným deštěm, připadáme si ztroskotaní stejně jako Robinson. Naštěstí každé neštěstí jednou pomine, takže stan tyčíme už pod sluncem.
Druhý den pak barví obloha bez jediného mráčku. Rozrážíme vlny oceánu a navštěvujem okolní ostrůvky, chutnajíc tak ze života námořníků. Modro vpřed, modro vzad, a jen ta malá loďka, bez které jsme nahraní. Intenzivní zkušenost plná různorodých emocí.
Náš vehikl poté kotvíme na pláží. Dál totiž vyrážíme po svých.
Pouť lesem provázejí nádherné výhledy, jenž navečer zakončuje plné bříško a slastný spánek. Ten naruší pouze desorganizovaná Němka volající přesně ve 3 ráno domů.
Grüß Gott!
Treku dominují snad nejkrásnější pláže, které na Zélandu najdete. Stejně tak i hromada lidí, jež každý ze slavných „Walků“ provází. Vlastně si celou dobu připadám jako na školním výletě. Více než příroda tu hraje prim sranda s kamarády, komfort, a pohodové tempo.
Nic proti.
Já však po osamocené výpravě do hlubin řeky Whanganui čekal přeci jen něco jiného.
Tak příště...

Abel Tasman National Park

The plan is simple. Squeeze out the rest of our money while it’s still warm, and go see beautiful places. Ideally the ones Sophie missed last time.
We begin with Abel Tasman National Park, famous for shiny beaches and seductive nature. Since the Whanganui River still runs through our hearts, we book a kayak again. Two days paddling the coast, then a third day on foot through the forest.
Having learned from last time, we ignite a full-scale preparation campaign a day early so we’ll have oceans of time. We congratulate ourselves right up until the moment we realise we are, once again, catastrophically late. We buy the last of our supplies after dark, leaving us no choice but a brutally early alarm just to pack up and make it to the start.
As we watch the other participants strolling past — calm, graceful, excited — we swear another sacred oath:
Never like this again.
Burning with stress, we launch onto the sea. Later, as we unpack lunch on one of the islands under pouring rain, we feel about as shipwrecked as Robinson Crusoe. Thankfully, every misery ends eventually, so by evening we pitch our tent beneath sunshine.
The next day the sky turns flawless blue. We slice through ocean waves and visit nearby islands, tasting a little of a sailor’s life. Blue ahead, blue behind, and only that tiny boat keeping us from disaster. An intense experience full of shifting emotions.
Eventually we beach our vessel. From there, we continue on foot.
The forest trail comes with magnificent views, ending in a full stomach and blissful sleep. Disturbed only by a disorganised German woman calling home at exactly three in the morning.
Grüß Gott.
The trek is lined with some of the most beautiful beaches you’ll find in New Zealand.
And just as many people. Like all the famous Great Walks, crowds come with the package. The whole time I feel as though I’m on a school excursion. More than nature, what dominates here is fun with friends, comfort, and an easygoing pace.
Nothing wrong with that.
But after the lonely expedition into the depths of the Whanganui River, I had expected something a little different.
Next time...Read more