Návrat do Nelson Camp

(english version down below)

Abel Tasman pro nás znamenal nejen schůdnou vycházku, ale také test. Tu pravou divočinu totiž plánujeme až nyní.
Pětidenní trek v Nelson Lakes NP. Přes devadesát kilometrů s celkovým převýšením téměř pět tisíc metrů. Napříč horami potáhneme nohami, až k břehům Modrého jezera.
Maorům posvátné Blue Lake představuje na mapě bodík značně komplikovaný. Do této stanice žádné vlaky nejezdí. Nebýt internet plný extatických recenzí, pravděpodobně bychom tuhle výpravu již předem vzdali.
Avšak příslib nulového člověčenství i omračující přírody nás napumpuje chtěním. Zvlášť když Blue Lake dle vědeckých měření obsahuje tu nejčistší H2O kapalinu světa. Viditelnost prý leze až k 80 metrům – což zní úžasně, šíleně i hluboce.
Chápeme však, že podcenit předehru tentokrát znamená malér. Ten pokryje možná helikoptéra, ne však naše pojistka.
Každý den 12 hodin chůze. Překračujem alpský úsek, takže táhnout kopu oblečení, stejně jako pětidenní nálož zásob. Jo, tentokrát žádný spěch ale poctivá příprava!
Studujem, kreslíme mapy, diskutujem a vymýšlíme.
Balíme pytlíčky - jídlo za jídlem, den po dni.
Převařovat vodu? Néé. Kupujeme tablety. A nakonec – přeci jdeme k tomu nejčistšímu rezervoáru pitiva na světě.
Nejvtipnější part hraje pak mé koleno. To mocně otéká jak alergik po zásahu úlem. Ještě pár dní před odletem kulhám tak, že v zásadě nemohu chodit. A tak se modlím, rekreuju, věřím svému tělu.
A pamatuji slova Jirky Procházky. Do každé bitvy jdeme nějak omezeni. A je to v pořádku. Ideální stav neexistuje. Pokud jen trochu můžeme a věříme si – do boje!

Return to Nelson Campsite

Abel Tasman was more than just a pleasant walk for us — it was a test. The real wilderness is still ahead.
A five-day trek through Nelson Lakes National Park. More than ninety kilometres, with nearly five thousand metres of elevation gain in total. We will drag ourselves across the mountains on foot, all the way to the shores of Blue Lake. For the Māori, sacred Blue Lake is not a simple dot on a map.
No trains run to this station. Had the internet not been full of ecstatic reviews, we probably would have abandoned the whole expedition before it began. But the promise of near-total solitude and jaw-dropping nature fills us with desire. Especially when Blue Lake, according to scientific measurements, contains the clearest H₂O on Earth. Visibility is said to reach up to eighty metres — which sounds amazing, insane, and profound all at once.
Still, we understand that underestimating the preparation this time could mean serious trouble. A helicopter might cover the rescue. Our insurance would not.
Each day promises around twelve hours of walking. We’ll be crossing alpine terrain, meaning we need to carry piles of clothing as well as five days’ worth of supplies.
So no rushing this time — proper preparation.
We study, sketch maps, discuss, and strategise. We pack little bags: meal after meal, day by day.
Boil water? No chance. We buy purification tablets instead.
And after all, we’re heading toward the cleanest reservoir of drinking water in the world.
The funniest subplot, though, is my knee. It swells magnificently — like an allergy victim after disturbing a beehive. Just a few days before departure, I’m limping so badly I can barely walk.
So I pray, recover, trust my body. And I remember the words of Jiří Procházka:
We enter every battle carrying some limitation. And that is fine. The ideal state does not exist. If we can move, and if we believe in ourselves — into the battle!Read more