Nelson Lakes National Park - 1. den

(english version down below)

Na startu jen marně větříme, co nás vlastně čeká.
Ranní etapa působí rozpačitě. Mašinu rozjíždíme pomalu a vlažným tempem. Našlapuju opatrně, sžírán obavou o kloubní spoj. Vím, že bez jeho podpory končím. A první část lesem nemůže být komičtější.
Příkré břehy a všudypřítomné kořeny. Brblám si trudně, že přeskáču-li tohle, zbývajících 85 km urvu jako nic. Úspěch nakonec přichází, a po čtyřech hodinách sedáme na chatě k obědu.
V dáli dřepí horský velikán, masivní předzvěst scén budoucích. A stejně tak i nástrah.
Brzy nato narážíme druhý sud. Dalších sedm hodin skrze lesy, míříce k masivnímu jezeru, jehož patu dobýváme za soumraku. Složitá trať, která překračuje zarostlá území, tučné řeky i ostré srázy nás zaskočí. Drsná tonáž táhne dolů, a já přemýšlím, zdali tohle sousto vůbec dáme. Elán v nás taje kvapně jako posolený městský sníh.
Poté blízko vodě, armáda „sendflies“ vyráží na steč. Nechvalně známý kiwácký hmyz, který svou korunu pro krále opruzu rozhodně nezapře. Desítky mušek cílí přesně, hladově žíznící naší krve, až ta jediná selfie, kterou s úsměvem na břehu děláme, dostane nálepku „naprostá lež“.
Mrštně skáčeme do chatky, kde jen za světla svíce kuchtíme véču. Sekunduje nám trojčlenná osádka trampů, která dorazila o pár hodin dřív. Tvrdě vyklidnění, ležérně ladí stanici spánku. Když nás navíc zasypou smrští otázek, na které v tom miniaturním okně mezi příletem a kómatem ve spacáku nezbývá prostoru, propadáme zoufalství.
Nasupeně pak rozmýšlíme, že do příštího hiku natiskneme týmová trička, a to s nápisem:

Právě jsem dorazil do chaty.
Jsem unavený, špinavý a hladový.
Pozor na mě!

Nelson Lakes National Park - Day One

At the start, we can only vaguely sense what awaits us.
The morning stage feels strange. We get the legs moving slowly, at a lukewarm pace. I step carefully, consumed by worry for my knee. I know that without its support, I’m finished.
And the first forest section could hardly be more absurd. Steep banks and roots everywhere. I grumble to myself that if I manage to hop across this mess, I’ll get through the remaining eighty-five kilometres with ease.
Eventually, success comes, and after four hours we sit down at a hut for lunch. In the distance, a mountain giant squats — a massive preview of sceneries yet to come.
And of dangers too.
Soon after, we hit the second part. Another seven hours through the forest, heading toward a huge lake whose shores we conquer at dusk.
A difficult route it was — crossing overgrown terrain, swollen rivers, and big drops — and it caught us off guard. The brutal load on our backs drags us downward, and I begin wondering whether we can eat a challenge big like this. Our enthusiasm melts fast, like salted city snow.
Then, near the water, an army of sandflies launches its assault. This infamous Kiwi insect fully deserves its crown as king of annoyance. Hundreds of little buggers strike with precision, thirsting for our blood, until the single smiling selfie we take on the shore earns the label:
Complete lie.
We leap swiftly into the hut, where by candlelight we cook dinner. We sharing the place with a three-person crew of trampers who arrived several hours before. Settled in, they casually tune their relax station. And when they bombard us with a storm of questions — during that tiny window between arrival and collapsing into a sleeping bag — despair takes hold.
Irritated, we decide that for the next hike we’ll print matching T-shirts with the words:

I have just arrived at the hut.
I am tired, dirty, and hungry.
Approach with caution.Read more