Nelson Lakes National Park - 2. den

(english version down below)

Spacák opouštíme za tmy. Předpoklad rychlé akce dostává v záplavě ranních povinností na frak. Rozbalit, nasnídat, umýt, zabalit – umýt sebe, latrína, a boty. Tohle do hodiny střihne možná tak Superman.
Ve společnosti druhých pak hrajeme oproti včerejšku i pár milých tónů. Hned však koukáme jak z jara, kterak naši sousedé vstávajíce sice později, berou za kliku dřív!
Co děláme špatně? Pohoršeně zavíráme chatu jako poslední, načež roztáčíme nohy a stopujeme cíl. Dá-li Bůh, dospějeme až k samotnému jezeru.
Cesta přeje. Veskrze rovinatá pasáž o 15 km, které dominují louky, travnatá údolí, i bizarně drzí čmeláci, jenž nahání vše modré jako baťůžkáři slevu.
Z dáli rostou hory. Nikoli kopce, ale obři! Výhledy bojují o cenu měsíce, a my zatím stínujeme mohutnící řeku.
Většinu času putujeme sami. O kroky se pak pomyslně přetahujem jen s trojicí asiátů. Jinak nikde nikdo.
Tělo přivyká zátěži, ožívá, a i bolavé koleno drží. Než dohrkáme první část, slunce padá k odpoledni.
Zamrazí nás, o kolik jsme pomalejší než rangerské předpoklady. Více jak 2 hodiny!
Přichází náročná pasáž plná stoupání, sesuvů, či natolik absurdních cestiček, že bezpečnost u nás doma působí jak vtip.
Táhneme dál, podél stále zuřivější řeky, že se neslyšíme ani řvát. Tuhle čtyřhodinovku pak rámujem mezi zážitky, na které se nezapomíná.
Když nakonec v úžasu vidíme chatu, skáčeme radostí jak blbí. Tohle vážně dalo zabrat. Bez debat pokračujem ještě o pár stovek dál, kde už čeká jezero. Báje o jeho magii nelžou. Sedáme na břeh, a to posvátno slovy popsat nelze.
Když pak za tmy otvíráme chatu, zoufáme si stejně jako včera. Osazenstvo totiž spí, a nám tak nezbyde než vařit venku. Unavení, špinaví, hladoví a zhuntovaní. A navíc ještě zima.
I tak si ale připadáme jako absolutní jedničky.

Nelson Lakes National Park - Day Two

We leave our sleeping bags in the dark. The idea of a quick start gets crushed beneath a flood of morning duties. Unpack, eat breakfast, wash up, pack again—wash ourselves, toilet, clean the boots. Only Superman could finish all that in under an hour.
Around the hutmates, we strike a few friendlier notes than yesterday. But soon we’re staring in disbelief as they, despite waking up later then us, are somehow out the door before us.
What are we doing wrong? Slightly offended, we leave the hut last of all, then get the legs turning and set our sights on the goal. God help us, we’ll hopefully make it all the way to the lake.
The trail is kind. A mostly flat fifteen-kilometre stretch through meadows, grassy valleys, and bizarrely aggressive bumblebees that chase anything blue the same way as backpackers chase discounts.
Mountains rise in the distance—not hills, but giants. The views compete for the best pic of the month while we follow the river below.
Most of the time we walk alone. Our only rivals are a trio of Asians somewhere up ahead. Otherwise, not a soul in sight.
The body adjusts to the load and even the aching knee holds firm.
But by the time we finish the first section, the sun is already sinking into afternoon. We shiver at how much slower we are than the estimates. More than two hours behind!
Then comes the hard part.
Steep climbs, landslides, and sections of path so absurd that health and safety back home feels like a joke. We keep pushing on beside an ever-raging river, so loud we can barely hear each other shout. That four-hour stretch becomes one of those experiences you never forget.
When we finally spot the hut in the distance, we jump around like idiots with joy. This has truly cost us all of our strenght.
Without hesitation we continue few hundred metres further, where the lake is waiting. The legends about its magic don’t lie. We sit on the shore, and the sacredness of the place is beyond words.
When we open the hut door after dark, despair hits us just like yesterday. Everyone inside is already asleep, so we’re forced to cook outside. Exhausted, filthy, starving, wrecked. And cold on top of it all.
Even so, we feel like absolute champions.Read more