Nelson Lakes National Park - 3. den

(english version down below)

Těžko si představit probdělejší noc. Sophie leží zmáčknutá u střechy, zatímco já chrním pod namrzlým oknem, které nejde zavřít. Navrch přidejte ještě výstavního chrápače, jichž na trecích číhá spousta, a ráno vstáváte jako vybití.
Do slunného dne nás pak vyhání ostrá hádka matky se synem, který odmítá nahodit motor. Pro nás však dnešek znamená odpočinek.
V klídku posnídáme a vyšplháme pak k omračujícímu jezeru Constance. Macatější verze Blue Lake, kterou obepíná masivní skalisko. V nastalém tichu pak člověka zaplaví pocit, jak je jeho život jepičí. Tyhle hory zde kralují po stovky tisíc let. A za další milion to o moc jinačí nebude.
Výtahem do pravěku pak sjíždíme zase dolů a velíme krokům zpátky do chaty. Baštíme oběd, přičemž v komickém dostatku času povídáme i s pár usedlíky. Očekáváme totiž čtyři hoďky do další chaty, což oproti ostatním dnům klidní jako heřmánkový čaj navalený morfiem.
Když tam poté docházíme ještě za světla, a ještě za světla vaříme, nabízí se možnost od radosti vískat. Jenže trek nám trvá zase o dost dýl, což v představě zítřejšího nadělení, kdy šplháme nejvyšší horu a spějeme ještě o kus dál, děsí.
K večeři pak žádné hraní karet, jak bylo plánem. Louskáme výpočty a spřádáme dohady, zdali není lepší přeci jen zařadit zpátečku a vracet se stejnou trasou. Začínám být zoufalý.
Dosavadní rychlost totiž tvrdí, že zítra nabereme víc jak 14 hodin. A tolik světla na obloze přes den není.
Odvahu nám nakonec dodává až značně vtíravý Američan. Ten připlul dnes z druhé strany, a byť nám předvídá pořádně zatvrdlý oříšek, věří, že zítra uspějeme.
Když pak se Sophie za svitu hvězd drhneme svá těla v řece, nezbývá mi než upřímné přání.
Snad ten děda mluví pravdu.

Nelson Lakes National Park - Day Three

It’s hard to imagine a more sleepless night. Sophie lies crushed up against the roof while I’m wedged beneath a frosted window that won’t close. Add one championship-level snorer—of which there are plenty on treks—and by morning you rise feeling completely drained.
We’re driven into the sunny day by a fierce argument between a mother and her son, who refuses to start moving. For us, though, today is meant to be a rest day. We enjoy a slow breakfast, then climb up to the breathtaking Lake Constance.
A larger, fuller version of Blue Lake, wrapped in towering rock walls. In the silence, a person can’t help but feel how fleeting their life really is. These mountains have ruled here for hundreds of thousands of years. And in another million, things likely won’t look much different.
We take the elevator to prehistory back, then order our feet toward the hut. We eat lunch and, with an almost comical abundance of spare time, even chat with a few fellow residents.
We’re expecting only four hours to the next hut—compared to the other days, a thought as calming as chamomile tea mixed with morphine.
When we arrive there while it’s still light—and are even cooking dinner while it’s still light—it feels like we should be cheering with joy. But once again the trek has taken far longer than expected. And the thought of tomorrow’s terror is terrifying. We’re meant to climb the highest mountain and continue on even farther afterward.
So no card games with dinner, despite the plan. Instead we crack numbers and spin theories about whether it might be wiser to turn back and return the way we came.
I’m starting to feel desperate. Our current pace suggests that tomorrow will take more than fourteen hours. And there simply aren’t that many daylight hours in the sky.
In the end, courage arrives in the form of a rather intrusive American. He came in today from the other side, and though he predicts one hell of a hard nut to crack, he believes we’ll make it tomorrow.
Later, as Sophie and I scrub ourselves in the river beneath the stars, I’m left with only one sincere wish:
I hope the old man is right.Read more