Nelson Lakes National Park - 4. den

(english version down below)

Z postele nás vyhání úzkost.
Vstáváme první a stejně tak jako první narážíme trasu. Neuvěřitelné! Skoro si až prozpěvujem, nebýt za dveřmi ten proklatý kopec!
Veskrze vertikální stěna o tisíci metrech, kterou zdoláváme jako upocený Spiderman. Nic, co byste hledali v manuálu pro povaleče!
Když pak skoro nahoře les ustoupí skále, klepeme do hodin 4 hřebíky. Vrchol zdá se býti v dohledu.
Chachá!
Unášeni opojením rozléváme kávu, a žvaníme a žvaníme. Když konečně shledáme naši laxnost za urážku majestátných hor, zvedáme sedáky a šoupeme navrch. Jenže za posledním zlomem čeká další, a sakra, ani ten není poslední!
Něco tu začíná smrdět...
Rozbalíme digitální mapu, načež padám do mdlob! Vrchol kuje pikle až za x-tým rohem, my popletli bodíky, a s tím hodinovým kafem to řádně posrali!
Kvapně pelášíme jak na hrot pohoří, tak i k mezní hranici stresu. Ten oslavný praporek pak v zásadě ignorujem, a okamžitě zahajujem sesuv dolů z druhé strany. Krásu krajiny požírá hon, a mně připadá, že tu hrajeme někomu divadlo.
Po dvou hodinách rozkrojíme koláč trasy napůl, obědváme, a záhy střílíme jak namazaná kulovnice dál. Ve strachu ze tmy téměř běžíme zalesněným údolím, jež mi svým vzezřením ponejvíce připomíná domov. Sophie pak vyhrkne smíchy, když jí povím, že tenhle kousek mi učaroval zatím nejvíc.
„A kvůli tomu jsi cestoval až na druhou stranu světa, že.“
Člověk je vlastně jako strom. Čím déle někde koření, tím hůř jej poté přesadit.
Když pak za šera otvíráme chatu, nezbývá než děkovačka všem kiwáckým bohům.
Tohle bylo těsné.
A děsivé.

Nelson Lakes National Park - Day Four

Anxiety drives us out of bed.
We’re the first ones up, and just as incredibly, the first ones back on the trail. Unbelievable. We’re almost singing to ourselves—if not for that cursed mountain waiting outside.
A near-vertical wall of a thousand metres, which we climb like sweaty Spider-Man. Nothing you’d find in a handbook for loafers. By the time the forest gives way to rock near the top, we’ve already hammered four hours into the clock. Still, the summit seems close.
Ha!
Drunk on optimism, we enjoy coffee, chat and chat some more. When we finally realise our laziness is an insult to these majestic mountains, we haul ourselves up and push onward.
But behind the last bend waits another one—and damn it, that one isn’t the last either. Something here starts to smell wrong.
We pull out the digital map, and I nearly faint! The summit lies scheming behind the seventh corner, we’ve mistaken the markers, and that hour-long coffee break has royally screwed us!
We charge upward in panic—toward the peak, and toward the breaking point of stress. When we finally reach the celebratory marker, we practically ignore it and immediately begin the descent down the far side. The beauty of the landscape is devoured by the chase, and I feel like we’re performing in some crazy theater show.
Two hours later we cut the route in half, eat lunch, then fire ourselves onward like a well-oiled rifle. Afraid of darkness, we nearly run through a forested valley whose appearance reminds me more than anything of home. Sophie bursts out laughing when I tell her this stretch has enchanted me more than any other so far.
“So you travelled to the other side of the world to see what you had at home, yeah?”
A person is really like a tree. The longer they root themselves somewhere, the harder it is to transplant them.
When we open the hut door at dusk, there’s nothing left to do but thank every Kiwi god in existence.
That was close.
And terrifying.Read more