Murchison Motel

(english version down below)

Nápad, se kterým přišla Sophie. Jestli přežijeme pětideňku v horách, to poslední, co chceme, je poté spát v autě. A tak rezervujem pokoj v kempu, kde zamýšlíme relaxovat až do umření.
Uprostřed ničeho bereme maličkatý kontejner, který ať je jaký je, obsahuje tu nejúžasnější věc na světě. Postel! Po tři noci pak vegetíme, vzpomínáme a počítáme těch sto třicet tisíc kroků předešlých dní. Tedy alespoň takový byl plán.
Moje žena za svou dovolenou v horách po zásluze platí navršenou prací, přičemž počítači zasvětí většinu pobytu. Tolik zřejmě k ideji digitálního nomádství. Já pak v dozvucích euforie z Nelson Lakes sedím u počítače také. Zarputile prohrabuju celý kiwácký web a čenichám další hike!
Dochází mi totiž, že tahle pětidenní zkouška džunglí vyhrává soutěž o novozélandský skvost. Teda krom výpravy za objevením Sophie! Věnovat čas nečemu jinému než expedicím do přírody, považuji teď za čiré bláznovství.
Odhodlaně pak vymýšlím, jak natrvalo emigrovat do džungle, a jak k tomu navíc překecat i drahou polovičku. Život mezi lidmi najednou vypadá jako podezřelá modřina, kterou na těle nechci.
Ach jo.
Toužím vypadnout zase ven, do divočiny. Únavou ztratit hlavu v lesích a žít jednoduchý prostý život. Tam, kde telefon nezvoní, auta nejezdí a počítače nepočítají. Jen dnešní cesta a v nohách jasný cíl.
Možná si klepete na čelo, a uvažujete, zdali jsem ještě normální.
V mém světě však momentálně neexistuje nic víc.

Murchison Motel

It was Sophie’s idea. If we survived five days in the mountains, the very last thing we wanted afterwards was to sleep in the car.
So we booked a room at a campsite where we intended to relax until death itself.
In the middle of nowhere, we rented a tiny container which, whatever else it may have been, contained the most wonderful thing in the world:
A bed.
For three nights we lounged around, reminisced, and counted the hundred and thirty thousand steps from the days before. At least, that was the plan.
My wife ends up paying for her mountain holiday with a pile of overdue work, and devotes most of the stay to her laptop. So much, apparently, for the dream of digital nomadism.
As for me, still glowing from the euphoria of Nelson Lakes, I sit at a computer too.
Stubbornly surfing through the entire Kiwi internet, sniffing out the next hike. Because I’ve realised something: that five-day jungle trial has just taken first place in the competition for my New Zealand’s greatest treasure so far!
Well — except for the expedition where I discovered Sophie.
Spending time on anything other than journeys into nature now feels like pure madness. Determined, I begin plotting how to emigrate permanently into the wilderness — and how to persuade my better half to come with me. Life among people suddenly looks like a dodgy bruise I no longer want on my body.
Ah, damn. I want to get back out there. Into the wild. To lose my mind in the forest through sheer exhaustion and live a simple, honest life. Where phones don’t ring, cars don’t drive, and computers don’t calculate. Only today’s path, and a clear destination in your legs.
Maybe you’re shaking your head, wondering whether I’ve completely lost it.
But in my world right now, nothing matters more.Read more