Into the Vortex festival

(english version down below)

Trochu riskujem. Jen pár dní po Nelson Lakes letíme hned do další džungle. Tentokrát zarostlé člověčinou.
Když nás vzali jako dobrovolníky na fesťák, slavíme. Lístek na letní brajgl jsme chtěli. Když dorazíme na místo, všechno je vlastně krásné. Dvě stage, pár stovek námořníků, a rozlehlá pláň daleko za městem. Počasí navíc přeje.
Zapisujem svoje jména, načež zjišťujeme, kde je nás potřeba. Smlouva s ďáblem vypadá následovně. Kupte lístky, odveďte práci, prachy dostanete nazpět, a zbytek fesťáku paříte na nás. Vcelku fér kšeft. Nebýt my však v roli Fausta.
Vedoucí, který nás úkoluje – Malix – totiž naší služby s klidem obětuje. Prý už má hotovo, a ten stánek s informacemi, kde nás chtěli posadit, mu přijde zbytečný. Tak Bezva!
Dredatý Malix vypadá, že pro jointa nejde daleko, a celá tahle paráda začíná smrdět. Vyhodit pět set dolarů za fesťák, o jehož organizaci začínám s gustem pochybovat, však odmítáme.
Takže objíždíme místní štáb, abychom brzy našli holčinu, která působí že ví, jaká páka. Zaplať Pánbůh!
Páteční večer poté trávíme na bráně, kde rozdáváme náramky. Velká legrace, vítat natěšené lidičky dovnitř. Člověk si hned připadá, že každému rozdává to nejlepší matro. Baví mě i sobota, kdy nabízím osadníkům letáčky. Přijde mi, že ve výsledku všichni stojí jen o dobrou energii. Horší než nafučený pořadatel, už je snad jen déšť.
Večery pak trávíme na stagi či u ohně, kde oproti předpokladům hraje tvrdá řachanda. Nevím proč, ale čekali jsme zpěv ptáků a živé lesní rytmy.
Tak jo, pro příště si zjistit trochu informací předem.
A jenom doufám, že ty kačky za lístky přiletí nazpět.

Into the Vortex festival

We’re taking a bit of a gamble. Only a few days after Nelson Lakes, we throw ourselves straight into another jungle — the one overgrown with humans.
When we get accepted as volunteers for a festival, we celebrate. We wanted the free tickets to a summer blowout, and now we’ve got our chance.
When we arrive, everything actually looks beautiful. Two stages, a few hundred wandering sailors, and a wide open field far beyond the city. The weather is kind too. We sign our names and soon find out where we’re needed.
The deal with the festival (devil) goes like this: buy your tickets, do some work for us, get your money back, and spend the rest of the festival partying on us.
Fair enough. Except somehow, we’re the ones playing Faust.
The supervisor in charge of us — Malix — seems perfectly willing to sacrifice our usefulness. He says he’s already got everything covered, and that the information stand where we were meant to help is unnecessary.
Brilliant!
Dreadlocked Malix looks like the sort of man who never has to search far for a joint, and the whole setup is starting to smell suspicious. But we’re not about to lose five hundred dollars on a festival whose management I’m beginning to doubt with real enthusiasm now.
So we start making rounds through the staff crew until we finally find a girl who seems like she actually knows what she’s doing. Thank God!
Friday evening we spend at the gate, handing out wristbands. Great fun, welcoming excited people inside. You immediately feel like you’re personally distributing premium goods of joy.
I enjoy Saturday too, when I hand out flyers to the local settlers. It seems like everyone is really only after good energy. That´s all you need to give to the people. And worse than a grumpy organiser, there’s probably only rain.
The evenings we spend by the stage or around the fire, where — contrary to expectations — heavy pounding music blasts through the night. I’m not sure why, but we had imagined birdsong and earthy forest rhythms.
All right then. Next time, a little research beforehand.
And I only hope the money for those tickets flies back to us in the end.Read more