Denniston

(english version down below)

Klikaticí vzhůru do hor. Krátce zastavujem na místě, kde čas pochroupal mnohé.
Denniston byl kdysi jeden z největších černouhelných dolů. V dobách své slávy zde krumpáče jely o sto šest a v přilehlé vesnici to pěkně žilo. Vyrostla zde škola, kostel, a samo sebou nejedna hospoda.
Dělníci tu s rodinami fárali o prostý ale drsný život. Špatné podmínky a bezpečáka, aby člověk pohledal. Docházelo k udušením, výbuchům i jiným tragédiím. Třeba když vás zajel vozík naložený uhlím, protože dopravní kolej představovala i přístupovou cestu.
Tak dobrá. Připouštím, že ty technologie nejsou jenom špatný.
O sto padesát let později zde pak nacházíme pár zrezavělých zařízení, pustou pláň, a ticho. Připadám si jako ve snu. Najednou chápu, proč archeologové vypráví o svém řemesle s takovým nadšením. Vždyť cestuju do minulosti, i když jenom ve své hlavě. Imaginární výlet, který může však být osobnější než čekáte.
Protože když navštívím místo, kde očividně něco bylo, ale to něco zde už není, trkne mě. Vždyť tohle jsme i my! I my tu momentálně jsme. Život beze smrti asi nikomu na konci neprojde.
Na druhé straně, díky Bohu za to. Všechny ty naše starosti budou beztak jednou zbytečný.

Denniston

Wiggly road up to the mountains. We make a brief stop at a place where time has chewed through almost everything.
Denniston was once one of the largest coal mines in the region. In its heyday, picks and shovels worked at full pace, and the nearby settlement bustled with life. A school stood here, a church, and naturally more than one pub. Workers and their families lived a simple but rough existence.
Conditions were harsh, and safety standards nearly nonexistent. Men suffocated, explosions happened, and tragedies came in many forms. Sometimes a cart loaded with coal would run you over, because the railway line also served as the access road.
Fair enough. I admit it — modern technology isn’t all bad.
A hundred and fifty years later, we find only a few rusted machines, an empty plateau, and silence.
I feel as if I’m dreaming.
Suddenly I understand why archaeologists speak of their craft with such passion. I am travelling into the past, even if only in my mind. An imaginary journey that can feel more personal than you might expect.
Because when I visit a place where something clearly once existed — but that something is gone now — it hits me.
That’s us too. We are here now, for the moment. A life without death is not on the menu for anyone. And in a strange way, thank God for that. All the worries we carry will be pointless one day anyway.Read more