Kemp Gentle Annie

(english version down below)

Židličky a stoleček rozbalujem v Gentle Annie.
Tam lavičky, tam kavárna – tam sedačky, tam zákusek. Zázemí hodno hotelu. Údajně jeden ze tří nejlepších kiwáckých kempů zvládá marketing na jedničku. Vždyť jsme o nich slyšeli snad ještě v Evropě.
V noci zamlouváme vířivku pod hvězdami, a můžete si myslet, že našemu štěstí nebrání nic. Ale věci často bývají jiné, než se zdají.
Tak prvně ten hike. Chvíli to trvá, ale dojde mi, že než další vrcholy, honím spíše pocit. Pocit svátečnosti, který přichází v přírodě. A vícedenní túra jej neskutečně znásobí.
Když najednou prozřu, že jak feťák pouze sháním další dávku hor, zaplaví mě zmar a taky smutek. Skončíte-li totiž parádní dovolenou, kancelářská židle prostě vrže.
Když teda sen o doživotním azylu v buši konečně pověsím na palmu, vymýšlíme se Sophie, co dál.
No, co teda dál?
Cestování, a ta neustálá změna poloh, nám už leze krkem. Chybí nám ta rutina, pevné zázemí, a stabilita. Navíc to vypadá, že než si to vydolujem, odteče na Zélandu ještě mnoho ledovcové vody.
Jako bychom si až nyní uvědomili, jak unavení, otrávení a frustrování vlastně jsme. Ustavičné skákání sem a tam. Bydlení na kolech. A pak to věčné plánování rozhodování!
Ať už to celé velké dobrodružství táhne komínem a jde se bodnout!
Áhhh!
Zřejmě nám právě vyhořely pojistky.

Gentle Annie Campsite

We unfold our chairs at Gentle Annie.
Benches here, café there — seats over there, cake over here. Facilities worthy of a hotel. Supposedly one of the three best campsites in New Zealand, and their marketing clearly deserves full marks. We’d heard about the place almost back in Europe.
That night we book the hot tub under the stars, and you’d think nothing could possibly stand in the way of our happiness. But things are often not what they seem.
First, there’s the hike. It takes me a while, but I realise I’m no longer chasing summits. What I’m really chasing is a feeling. That sense of joy nature gives you. And a multi-day trek multiplies it beyond measure.
When it suddenly dawns on me that - like an addict - I’m simply hunting my next mountain, I’m flooded by gloom — and sadness too.
Because once an incredible holiday ends, the office chair always creaks louder.
So when I finally hang that dream of lifelong exile in the bush on a palm tree, Sophie and I begin asking ourselves what comes next.
Well… what does come next?
Traveling — and the constant shifting from place to place — is starting to wear us down. We miss routine. A proper base. Stability. And it looks like before we find it for ourselves, a lot more glacial water will have to flow through New Zealand.
It is as if only now we realise how tired, fed up, and frustrated we really are. Always jumping here and there. Living on wheels. And then the endless planning, deciding, arranging.
To hell with the whole grand adventure. Let it go up the chimney and fly away!
Ahhhh!
Looks like our fuses just blew.Read more