Gentle Annie Camp

Židličky a stoleček rozbalujem v Gentle Annie. Tam lavičky, tam kavárna – tam sedačky, tam zákusek. Zázemí hodno hotelu. Údajně jeden ze tří nejlepších kiwáckých kempů zvládá marketing na jedničku. Vždyť jsme o nich slyšeli snad ještě v Evropě. V noci zamlouváme vířivku pod hvězdami, a můžete si myslet, že našemu štěstí nebrání nic. Ale věci často bývají jiné, než se zdají. Tak prvně ten hike. Chvíli to trvá, ale dojde mi, že než další vrcholy, honím spíše pocit. Pocit svátečnosti, který přichází v přírodě. A vícedenní túra jej neskutečně znásobí. Když najednou prozřu, že jak feťák pouze sháním další dávku hor, zaplaví mě zmar a taky smutek. Skončíte-li totiž parádní dovolenou, kancelářská židle prostě vrže. Když teda sen o doživotním azylu v buši konečně pověsím na palmu, vymýšlíme se Sophie, co dál. No, co teda dál? Cestování, a ta neustálá změna poloh, nám už leze krkem. Chybí nám ta rutina, pevné zázemí, a stabilita. Navíc to vypadá, že než si tohle zlato vydolujem, odteče na Zélandu ještě mnoho ledovcové vody. Jako bychom si až nyní uvědomili, jak unavení, otrávení a frustrování vlastně jsme. Ustavičné skákání sem a tam. Bydlení na kolech. A pak to věčné plánování rozhodování! Ať už to celé velké dobrodružství táhne komínem a jde se bodnout! Áhhh! Zřejmě nám právě vyhodily pojistky.Weiterlesen