Zastavujem ve Wanace

(english version down below)

Samotnou Wanaku proťápete do hodiny. Skutečné lákadlo pak visí nad ní.
Hory! Místní božstvo, které leží všude okolo.
Menší kopec pak dlí hned uprostřed města. Povinná vycházka, na kterou nás bere Linda, nám bere dvě hodiny. Mt Iron z výšky vypadá, jako kdyby někdo do Wanaky hodil bobek. Z vrchu pak máme celé město jako na dlani. Pozorujem šňůru jogistů, kteří létají nahoru a dolů.
Wanaka je jiná než zbytek Zélandu. Voňavá, novější… nóbl.
Na druhý den pak startujeme zvostra. Pompézní túra po jižním masivu, kterou kromě velkolepých scenérií a krkolomných stoupání zabíjí i Linda. Ta totiž na desetihodinovou štaci balí do baťůžku jen hrst oříšků a půllitra vody. „Jsem myslela, že to bude kratší,“ směje se rozpačitě, zatímco já kontroluji, zda naše zásoby stačí nasytit tři.
Trvá to snad věky, ale když konečně pokoříme vrchol a cestou po hřebeni skenujeme okolí, stojí to i za těch 15 dolarů, který mi zbývají na účtu.
Tahle nádhera popsat ani nejde. Scenérie jako z jiného světa.
Když pak usínáme večer v kempu, umoření ale šťastní, trochu nervózně povím Sophie. „Rád bych zůstal ve Wanace.“
Odpovídá v zásadě hned.
„Tak jo.“

We pull over in Wanaka

Wanaka itself can be walked end to end in under an hour. The real attraction hangs above it.
The mountains. Local gods are rising everywhere.
A small hill sits right in the middle of town. Linda takes us there on what she calls an easy outing. It still steals two hours of our day, though. From a distance, Mt Iron looks as if someone dropped a giant pebble into the middle of Wanaka. From the top, the whole town lies open in our hands.
Below us, a steady procession of joggers runs up and down the track.
Wanaka feels different from the rest of New Zealand—cleaner, newer, shiny. Stylish in a way the rest of the country rarely bothers to be.
The next day, we begin. A grand hike across the southern range, full of dramatic scenery and unforgiving climbs. What nearly destroys us, however, is Linda. For a ten-hour trek, she packs nothing but a handful of nuts and half a litre of water.
“I thought it would be shorter,” she laughs awkwardly, while I quietly calculate whether our supplies can feed three people.
It feels endless. But when we finally conquer the summit and walk the ridge with the world spread around us, it is worth even the last fifteen dollars left in my bank account.
Some beauty cannot be described. This was one of those places.
That evening, we fall asleep in the campsite exhausted, sore, and happy.
Then, a little nervously, I say to Sophie:
“I’d like to stay in Wanaka.”
She answers almost immediately.
“Okay.”Read more