Práce...

(english version down below)

Že můj účet potřebuje dobít, tuším už dýl. Když však zůstatek zakousne mínus, zamrazí mě.
Díky Bohu za mé děvče! Nejen, že je krásná, chytrá a milá, ale navrch ještě má hromadu dukátů! Tedy vlastně liber.
Požírá mě stres. Dva týdny naháním na internetu práci, a stále bez úspěchu. Trvá to pak už jen chvíli, a klepne mě. A poté znova… a ještě jednou… až se nakonec naseru!
Další ráno beru životopis do ruky, sedám do auta, a vyrážím.
Záhy už v hotelu přesvědčuju recepční, že jsem ideálním kandidátem do kuchyně.
Hned nato na lešenářském skladě vysvětluju, že stěží najdou okolo zkušenějšího týpka.
V pekárně pak baštím koláč a vypichuju, co považuji za svou největší devizu pro jejich podnik s názvem „Adam a Eva“.
Jediné, čeho však dosahuji, je: „zavoláme, napíšeme.“ Odpověď, která je tu evergreen.
Už značně unavený poté klepu na dveře místních stavařů.
Šéfík trpělivě naslouchá mojí přednášce o lásce ke stavebnictví, kterou s nulou na svém účtu znovu objevuji. Na závěr jen prohodí:
„Je pro tebe důležitý, co za práci děláš?“
Odpovídám, že zvládnu cokoliv.
Od pondělí poté nastupuji.

Job

I’ve known for a while that my bank account needs a refill.
But when the balance dips into the negative, a chill runs through me.
Thank God for my girl. Not only is she beautiful, smart, and kind—she also happens to have a heap of gold. Well… pounds, actually.
Stress starts to eat me alive. For two weeks I chase jobs online, with nothing to show for it. It doesn’t take long before something in me snaps. Then again… and again… until eventually, I’ve had enough.
The next morning, I grab my CV, get in the car, and go.
Within minutes, I’m in a hotel, convincing the receptionist I’m the perfect fit for their kitchen.
Shortly after, I’m at a scaffolding yard, explaining they won’t find anyone more experienced than me.
In a bakery, I’m eating a pie while pitching what I consider my greatest asset to their business—of the name “Adam & Eve.”
The only response I get is the classic: “We’ll call you.”
A favourite line around here.
Tired but stubborn, I knock on the door of a local construction company. The boss listens patiently as I deliver a passionate speech about my love for building—something I’ve mysteriously rediscovered now that my account sits at zero.
At the end, he asks just one question:
“Does it matter to you what kind of work you do?”
I tell him I can handle anything.
And I start on Monday.Read more