Práce...

Že můj účet potřebuje dobít, tuším už dýl. Když však zůstatek zakousne mínus, zamrazí mě. Díky Bohu za mé děvče! Nejen, že je krásná, chytrá a milá, ale navrch ještě má hromadu dukátů! Tedy vlastně liber. Požírá mě stres. Dva týdny naháním na internetu práci, a stále bez úspěchu. Trvá to pak už jen chvíli, a klepne mě. A poté znova… a ještě jednou… až se nakonec naseru! Další ráno beru životopis do ruky, sedám do auta, a vyrážím. Záhy už v hotelu přesvědčuju recepční, že jsem ideálním kandidátem do kuchyně. Hned nato na lešenářském skladě vysvětluju, že stěží najdou okolo zkušenějšího týpka. V pekárně pak baštím koláč a vypichuju, co považuji za svou největší devizu pro jejich podnik s názvem „Adam a Eva“. Jediné, čeho však dosahuji, je: „zavoláme, napíšeme.“ Odpověď hodná spousty kiwáků. Už značně unavený poté z povinnosti klepu na dveře místních stavařů. Šéfík trpělivě naslouchá mojí přednášce o lásce ke stavebnictví, kterou s nulou na svém účtu znovu objevuji. Na závěr jen prohodí: „Je pro tebe důležitý, co za práci děláš?“ Odpovídám, že zvládnu cokoliv. Od pondělí poté nastupuji.Читать далее