Christie Brothers aneb

(english version down below)

kterak započala a také skončila moje dráha nádenního stavaře.

V čase největší nouze mi bratři šéfové hází lano.
Jde o výhodný byznys. Chlapi totiž staví vilu jednomu prominentnímu chlapíkovi. Bohatý kiwák oplývá nejen penězi, ale stejně tak i OCD poruchou. Bez ohledu na fakt, že výstavba žene hrubou fází a odevšad věčně padá dřevo či beton, pan majitel požaduje na staveništi čisto. Absolutní!
„To si děláte srandu?“ hlesnou šéfové jak opaření, když jim boháč poručí. Závan odporu však v mžiku hasne, jakmile promluví chechtáky.
„Hele, zaplatím vám extra ruce, jen tam už ukliďte!“
„To si děláte prdel??“ vybouchne tamní stavbyvedoucí o pár hodin později, když na něj pak naletí.
„Žádný strachy, my ti někoho najdem,“ konejší ho záhy.
A teď už teda víte, jak to všechno začalo.
Na stavbě, kde hudbu komponuje flexa, pila, sbíječka, dvakrát denně zametám, z bahna lovím hřebíky a těch 47 oken umývám furt dokola! Když mi stavoš Ryan dopřeje, bourám pak beton, térem natírám základ a vyřezávám zásuvky do masivního obložení za trilion. Prostě chuťovky, kterými obdarujete jen ty nejskvělejší dacany.
Za pár týdnů už hrabu hubou o dno. Ne však kvůli nosánku, který bych si odmítal zašpinit.
Na stavbě jsou všichni místní. Krom absurdního přízvuku, který připomíná něco mezi zaniklým dialektem a spiťanským blábolem, jsem totiž každému šumák. S pochybnou prací, o kterou kromě praštěného majitele nestojí nikdo a nic, si naopak připadám zbytečný.
Domů chodím zničený. Sophie už si se mnou neví rady, ale já zkouším vydržet. Potřebuji prašule, a práci aby člověk ve Wanace pohledal.
Nakonec však není zbytí. Boj uvnitř vlastní duše totiž vyhrát nelze.
Dávám výpověď.

Christie Brothers, or—

—how my short career as a construction day laborer began… and ended.

At a time of greatest need, the boss brothers throw me a lifeline.
It’s a lucrative deal. The guys are building a villa for a rather prominent client. A wealthy Kiwi who doesn’t just have money—but also a solid case of OCD. Never mind that the construction is still in its rough phase, with wood and concrete constantly raining down from every direction—the man demands absolute cleanliness on site.
“Are you kidding us?” the bosses gasp, nearly scalded, when he lays down the law.
But any hint of resistance evaporates the moment the cash starts talking.
“Look, I’ll pay for extra hands—just clean it up!”
“You’ve got to be joking??” explodes the site manager a few hours later when the message reaches him.
“Don’t worry, we’ll find someone,” they soothe him.
And now you know how it all began.
On a construction site where the soundtrack is composed by angle grinders, saws, and jackhammers, I sweep twice a day, collect nails out of the mud, and clean those forty-seven windows over and over again.
When Ryan, the site boss, feels generous, I get to smash concrete, tar the foundation, or carve socket holes into outrageously expensive wooden panels.
Real treats. The kind you reserve for only the finest fools.
After a few weeks, I’m destroyed. Not because I’m afraid to get my hands dirty—but because I don’t belong.
Everyone on site is local. Between the absurd accent—somewhere between a lost dialect and drunken mumbling—and the fact that I’m basically invisible to them, I feel like a ghost. With a job no one really wants, except the slightly unhinged owner, I start to feel completely useless.
I come home wrecked. Sophie doesn’t know what to do with me anymore, but I try to push through. I need money—and jobs in Wanaka don’t exactly grow on trees.
But in the end, there’s no other way.
You can’t win a fight with your own soul.
So I quit.Читать далее