Vinařství Maori Point

(english version down below)

S myšlenkou prodloužit svá víza koketuji dlouho. Když však slavně vyhrajeme byt, a to na celých 6 měsíců, už není cesty zpět. Musím podat žádost.
Krom tučného poplatku pak mlsní Zélanďáci požadují ještě něco navíc. Tři měsíce práce na farmě. Jinak si bal kufry. Jelikož mi sběr borůvek vynesl jen deset týdnů, potřebuji nabrat další tři.
Jenže, přes nastoupenou zimu sady spí, a hledat u nich džob vypadá jak marnost. Hlavou mi však protne nápad. Vím, že stromy člověk prořezává v zimě. Když do toho vyzvím, že vinnou révu zastřihují sadaři ještě o chloupek dřív, zajásám.
Vinic totiž najdete okolo Wanaky stejně jako hor. Tuny! Stačí teda najít farmáře, který najde slitování s jedním českým, velmi brzo ilegálně zde žijícím hochem.
Napodruhé mi pomáhá Češka Nikol a vypichuje vinici za městem. Když pak Sophie volá majitelce Maori Point, ta sice málem v autě nabourá, ale beztak nám nabízí pozvání.
A my poznáváme Marilyn.
Entuziasmem přetékající sedmdesátnici, která vínem žije. Ačkoliv svých 30 tisíc rostlin stříhá povětšinou téměř sama, pomoc nakonec přislíbí. Musím však ještě pár týdnů počkat.
Takže zatímco v mizérii bídačím na stavbě, ve vzduchu mi visí naděje. Jak už však padlo minule, v jednu chvíli nastává zlom, a já Christie Brothers opouštím.
Překvapí vás poté stejně jako mě, že v ten samý den objevuji v kompu mail, že od pondělí nastupuji?
Jednoduše zázrak na druhou.
Ámen.

Maori Point Vineyard

I’d been toying with the idea of extending my visa for a while. But once we’d triumphantly “won” an apartment—for a full six months—there was no turning back. I had to apply.
Alongside a hefty fee, the Kiwis, with a sly grin, wanted something extra: three months of farm work. Otherwise—pack your bags.
Since blueberry picking had only earned me ten weeks, I needed to squeeze in three more. But with winter settling in, the orchards were asleep. And finding work there felt like chasing a lost cause.
Then an idea cut through.
I knew trees get pruned in winter. And when I learned that grapevines are trimmed even a bit earlier, I lit up. Vineyards around Wanaka are as plentiful as mountains. Tons of them. All I needed was a farmer willing to take pity on one Czech guy, soon to be technically illegal.
On my second try, help came from a fellow Czech, Nikol, who pointed me toward a vineyard just outside town. Sophie gave the owner of Maori Point a call—she nearly crashed her car in the process—but still invited us over.
And that’s how we met Marilyn.
A seventy-year-old woman overflowing with enthusiasm, living and breathing wine. Despite she usually prunes her thirty thousand vines almost entirely on her own, she agreed to take me on board. I just had to wait few weeks.
So while I dragged myself through misery on a construction site, hope hung in the air.
As I mentioned before, at some point a turning point came, and I left Christie Brothers. What surprised me—and might surprise you too—was that on that very same day, I opened my inbox to find an email: I was starting on Monday.
A miracle, times two.
Amen.Read more