Bye Bye Wanaka

(english version down below)

Inverze rozpouští své faldy a poslední týdny ve Wanace prosvítí slunce. Přichází jaro. Ze vzduchu jako když visí slova: Co jsme si, to jsme si. Předchozí měsíce přinesly spoustu divokých, náročných… ale také kouzelných chvílí. Když teď protínám cílovou pásku, věřím, že mi nezbývá než poděkovat. Myslím, že na každém konci bychom měli čistit štít. Ty stížnosti a hořkost se totiž časem pronesou. Naše saky pakujeme svižně. Přeci jen, stěhujem se do auta. Na haraburdí není prostor. Vezeme jen to, co nutně potřebujem. Spoďáry, pár triček, bombu a vařič. Zasmušile přemýšlím, co dalšího si s sebou odvážíme. Určitě poučení. Že vletět do neznáma v představě, že to „nějak“ dopadne, vykazuje známky masochismu. Ne proto, že jde o apriori špatnou taktiku. Jen ten porod bolí prostě víc. Zmíněné know-how, věřím zajistí, že s budoucími změnami si poradíme líp. Ale nadto pak ty zážitky! Sedět doma na zadku a počítat piva, jen těžko bych kdy dostal možnost bydlet ve Wanace. Koukat z postele do nebeské krajiny a dýchat čerstvý vzduch, za kterým Evropané pluli 3 měsíce lodí. Taky pracovat na kiwácké stavbě, v pátky mívat volno, a trajdat po horách. Stříhat víno, chodit do salsy a jako pravý umělec vysedávat se Sophie ráno v kavárnách. Fakt, že my dva úspěšně dokončujeme projekt „První domoví“, pak považuji za největší výhru. Po zkoušce autem vršíme i další stupeň. Hostelový románek, zdá se, kvapně přerůstá moje nejdivočejší představy. A za to jsem obrovsky vděčný. Stejně jako za celou Wanaku. Jednu z kapitol do knihy mého života, která k nudě či obyčejnosti měla daleko. A to je dobře. Myslím, že bohatý a spletitý román sluší jednoduše každému.

Bye Bye Wanaka
The inversion loosens its fat, and in our final weeks in Wanaka the sun breaks through. Spring arrives. It feels as words are hanging in the air: What’s done is done. The previous months brought plenty of wild, demanding… but also magical moments. Now, as I cross the finish line, I believe there’s nothing left but to give thanks. I think at every ending we should wipe the shield clean. Complaints and bitterness only grow heavier with time.
We pack our bags quickly. After all, we’re moving back into the car. There’s no room for clutter. We take only what we truly need. Underwear, a few T-shirts, a gas bottle and a stove. A little gloomily, I wonder what else we’re carrying away with us. Certainly lessons. That diving into the unknown with the belief that it will somehow work out bears traces of masochism. Not because it’s inherently a bad tactic. It’s just that the labour hurts more. This acquired know-how, I believe, will help us handle future changes better.
But above all—the experiences! Had I stayed home counting beers on the couch, I would hardly ever have had the chance to live in Wanaka. To look from bed into a heavenly landscape and breathe fresh air Europeans once sailed three months for. To work on a Kiwi construction site, have Fridays off, and wander through the mountains. To prune vines, go to salsa classes, and like a true artist spend mornings with Sophie in cafés.
The fact that the two of us successfully completed the project called “First Home” I consider the greatest victory. After the car trial, we’re adding another level. Our hostel romance, it seems, is quickly outgrowing my wildest expectations. And for that I am immensely grateful.
Just as I am grateful for all that happend in Wanaka. One chapter in the book of my life that was anything but dull or ordinary. And that is a good thing. I believe a rich and tangled novel suits everyone.Read more