Návrat do Maori Point

(english version down below)

Když Marylin ještě v zimě nabízí, že pro ni můžeme taky „woofovat“, naše jarní plány číhaj v mlze. S blížícím se odjezdem však tato možnost začíná dávat smysl. Popravdě, kdo odmítne žít na vinici? Já teda ne! Prvně nás omámí její dům. Zvenku prostý bungalov, který však uvnitř modeloval někdo s jemným citem. Přírodní zemitost hrubých, zdánlivě nedotažených stěn, schopně skrývá modernost technologií. Celý prostor je pak otevřený a vzdušný. Dále sklenka vína, opojný výhled, a vířivka. A do toho… topení! Slza nám ukápne, když vzpomeneme okna ve Wanace, která někdo dovezl pravděpodobně z rovníkové Afriky. Sophie už tradičně čechrá zahradu, a já zase stříhám víno. Vím, že jednou mi ty nůžky budou chybět, a zřejmě pak někde spontánně založím vinici… ale teď už bych je nejradši roztavil! Naštěstí rozličných prací je zde spousta. A tak například budujeme kompost. Počasí přeje, přičemž rozhlédne-li se člověk okolo, zachvátí jej otázka, proč každý dnes spěchá bydlet do města. Marylin je energická, úžasná dáma. Ale vidím, že na zádech nese celý svět. Její manžel, John, má už svůj věk. A taky Parkinsona, který jej omezuje. Stejně jako můj děda, i John musí postupně spoustu věcí přepustit. A samozřejmě tím trpí. Povětšinu času tak mlčí, a víceméně se nám vyhýbá. Chápu ho. Turbulence nastávají, když záhy po nastěhování chytáme bacil. Asi z toho šoku, že zase bydlíme v normálním domě. Marylin se z toho ještě vysmrká, ale strach, že Johnovi přivodíme něco vážného nás sžírá. Naštěstí vše dopadá dobře. Jen ty pocity, které si odvážíme, jsou smíšené. Těžko přihlížet trápení druhých. A Marylin s Johnem si právě klestí cestu jednou z nejtěžších etap života. Přeji vám oběma, ať v ní naleznete sílu, smysl, ale i kousky opravdové radosti. To vše upřímně, a ze srdce!

Return to Māori Point

When back in winter Marylin offered that we could also “woof” for her, our spring plans were still lurking in the fog. But as our departure approached, the idea began to make sense. Honestly—who would refuse to live on a vineyard? Certainly not me.
First, her house enchants us. From the outside, it’s a modest bungalow, but inside it was clearly shaped by someone with delicate taste. The natural earthiness of the rough, seemingly unfinished walls skillfully conceals modern technology. The whole space feels open and airy. Then a glass of wine, an intoxicating view, and a hot tub. And on top of that… heating! A tear slips down our cheeks when we remember the windows in Wanaka, which were probably imported from equatorial Africa.
Sophie, as usual, fluffs up the garden, while I prune the vines. I know that one day I’ll miss those pruners, and perhaps I’ll spontaneously start a vineyard somewhere… but right now I’d gladly melt them down! Thankfully, there’s plenty of different work to do. For example, we build a compost . The weather is kind, and when you look around, you’re struck by the question of why everyone rushes to live in cities today.
Marylin is an energetic, wonderful woman. But I can see that she carries the whole world on her back. Her husband, John, is already in years. And he has Parkinson’s, which limits him. Just like my grandfather, John is gradually having to surrender doing many things. And of course, that hurts. Most of the time he remains silent and more or less avoids us. I understand him.
The turbulence comes when, shortly after moving in, we get ill. Perhaps from the shock of living in a normal house again. Marylin manages to shake it off, but the fear that we might cause something serious toJohn gnaws at us. Fortunately, everything turns out well. Only the feelings we carry away with us are mixed.
It is hard to witness the suffering of others. And Marylin and John are carving their way through one of life’s hardest chapters. I wish you both to find strength, meaning, and even fragments of true joy in it.
All of it sincerely, and from the heart.Read more