Aspiring National Park

(english version down below)

Slézáme z vyhřáté pece u Marilyn, abychom si vyšlápli na stále ještě zamrzlý národní park. Výlet, který plánujeme už měsíce a který má za cíl dohnat resty. Množství treků, které jsme ve Wanace za půl roku nakoupili, totiž klesá k nule. Pařát mrazu velí tvrdě, a s výjimkou movitých lyžařů, venkovní aktivity nabízejí legrace minimum. Což mě prudí jak po nocích vyjící pes. Takže vymýšlím, co na ryhlo spáchat.
Venku trávíme jedinou noc. Náš pochod vede údolím, přičemž je krátký a snadný. Co jej trošku okořenit? Když přemluvím Sophie, aby na mě dole počkala, vyškrábu se druhý den pod vrchol. Přejdu tak pěknou část místního pohoří. Kromě mimořádně vstřícné ženy však musím zajistit i mačky, protože nálož sněhu tam nahoře vydá alespoň na pět vánočních filmů. Nedostatek světla zase vyřeším mírnou naivitou a nadměrnou zásobou čelovek. To přeci musí klapnout, ne?
Trvá to chvíli, ale nakonec uznávám. Za stávající situace to půjde jen bláznům... anebo stěží. Když pak vyrážíme ukrajovat z rovinky k chatce, kterou ve stoupání předčí zřejmě i schodiště na půdu, dumám nad tím, co je v životě vlastně důležité. Krása okolní krajiny tradičně vyráží dech, a byť docházíme ke dveřím s prstem v nose, cítím i tak vděčnost.
Před spaním rozrazí chatu skupinka horalů. Ti museli steč navrch vzdát, a vrací se dolů. Téměř vidím sám sebe mezi nimi.
Ráno obouváme boty, a namísto slézání ledovce, přicházíme pod něj. Odzbrojí nás jediným pohledem. A mně už je vlastně putna, že největší výzvou tohoto výletu bylo vůbec dojet autem na start. Nebo že chata, kde nocujeme, nabízí spíše než duši lesa, tak vizitku švýcarských rezortů. Člověk by neměl chtít všechno. Co by s tím pak vlastně dělal?

Aspiring National Park

We jump off Marilyn’s warm bed to stretch our legs in a national park still locked in ice. It is a trip we’ve been planning for months, meant to make up for lost time. The number of treks we managed to collect during half a year in Wanaka has dropped close to zero. Winter’s claw rules harshly, and aside from wealthy skiers, outdoor activities offer very little fun. Which irritates me like a dog howling through the night.
So I start figuring out what can be pulled off quickly. We spend only one night outside. Our route leads through a valley and is short and easy. So why not spice it up a little? If I can persuade Sophie to wait for me below the hill, I’ll scramble up toward the summit the next day. That way I’d cross a good stretch of the local range. Besides an exceptionally accommodating woman, though, I also need crampons, because the load of snow up there would be enough for at least five Christmas movies. The lack of daylight I plan to solve with mild naivety and an excessive supply of headlamps. That has to work, right?
It takes a while, but I admit it: under the current conditions, it would only work for lunatics… or barely at all.
So when we set off, chewing up the flat approach toward a hut that is probably outclimbed even by the stairs to an attic, I find myself thinking about what really matters in life. The beauty of the surrounding landscape takes the breath away as usual, and although we reach the door with ridiculous ease, I still feel grateful.
Before sleep, a group of mountaineers bursts into the hut. They had to give up their assault higher up and are heading back down. I can almost see myself among them.
In the morning we lace up our boots, and instead of climb a glacier, we walk up to it. It disarms us with a single glance. And by then I honestly no longer care that the greatest challenge of the whole trip was simply getting the car to the beginning. Or that the hut where we spend the night feels less like the soul of the forest and more like the calling card of a Swiss resort.
A person shouldn’t want everything. What would they even do with it all?Read more