Kahikatea Farma

(english version down below)

Za soumraku otvíráme bránu u Arona a Jo. Manželé obývají farmu dalece od města, kde děláme dobrovolníky po následující tři týdny. Celý pozemek je obrovský, a skrytý uprostřed venkovských polích. Což nás dva, vyléčené měšťáky, rozhodně těší. Už teď vím, že zdejší noci budou tiché a hvězdná obloha nepopsatelná.
Vítá nás Jo. Dostáváme základní informace, přičemž ta první je, že spíme v přívěsu. Takže po dvou týdnech slavně vyskočíme z auta, jen abychom vlezli hned do dalšího! Podezřívavě bručíme však jen do chvíle, než… stojíme uvnitř. Ano, stojíme! Dokonce i moje nadrozměrné já se může uvnitř svobodně postavit. Zázrak! Rázem si připadám jako na španělské haciendě, což oslavuju skokem do postele s rozběhem.
Společenská místnost pak stojí hned vedle. Pěkný bejvák s kuchyňkou, plný prostoru, dřeva a světla. Obýváme ji ještě s Američankou Ashley, která bydlí a parkuje z druhé strany vedle. Okolo pak žije lidiček mnohem víc… o nich však až později.
Teď povím, že koupelna stojí vzadu. A vážně stojí za to! Sprcha formou hadice ještě splní jakás takás kritéria života na venkově. Třešničkou na dortu je však záchod.
Uvnitř dřevěné kůlny sedí totiž stolice, v níž čeká kyblík. Ten po zdárném naplnění musí někdo vynést na kompost. Někdo jako já… nebo Sophie. Přepínám do pološoku.
Fakt, že Kahikatea razí přirozený způsob života, jsme věděli. Připadá mi však, že kde mnozí vykřikují slovo „alternativní“ jako frázi, tady jej možná doopravdy žijí. A pořádně!
Na druhé straně, dávno přece víme, že sdílet s druhými – třeba jídlo – utužuju vztahy. Tak proč si vzájemně odpírat i druhou stranu mince? Věřím, že větší soudržnost ucítíme hned!

Kahikatea Farm

At dusk, we open the gate at Aron and Jo’s place. The married couple lives on a farm far from the city, where we volunteer for the next three weeks. The whole property is enormous, hidden among endless countryside fields—which suits the two of us, cured city people, just fine. I already know the nights here will be silent and the stars impossible to describe.
Jo welcomes us and gives us the basics. The first piece of information: we’ll be sleeping in a trailer. So after two weeks we gloriously climbing out of the van, to immediately crawl into another vehicle.
We grumble suspiciously… right until we step straight inside.
Yes—straight. Even my oversized self can stand upright in there freely. A miracle! Suddenly I feel like I’m living on a Spanish hacienda, which I celebrate by diving into the bed with a running jump.
The common room stands just next door. A lovely little lounge with a kitchenette, full of wood, light, and open space. We share it with an American girl named Ashley, who parks and lives on the other side. And there are many more people scattered around the place… though I’ll get to them later.
For now, let me just say the bathroom is out back. And it’s truly something special.
The shower—a simple hose arrangement—still more or less fits the criteria for rural living. But the real cherry on top is the toilet. Inside the wooden shed the seat sits with a bucket in. Once this bucket is successfully filled, somebody has to carry it out to the compost. Somebody like me… or Sophie.
I enter a state of partial shock.
We knew Kahikatea followed a natural way of life. But it feels to me that while many people throw around the word "alternative" as a trendy slogan, these people might actually live it. Properly.
Then again, we’ve long known that sharing things—food, for example—brings people closer together. So why deny one another the other side of the coin as well?
I’m sure we’ll smell the stronger sense of togetherness immediately.Read more