Wellington

(english version down below)

Kloužeme po rampě trajektu a napjatě vjíždíme do města. Vítá nás hluk a shon. Připadá mi, jakoby všude kolem naplno jely štěpkovačky, které nikdo nevidí a nelze je vypnout.
Míříme na stejný hostel jako posledně. Tam potkáváme nové, zajímavé, a i trochu zvláštní lidi. Asi jako na každém jiném hostelu. Znovu využíváme jen sprchu a kuchyň, přičemž noc trávíme v autě na ulici. Jde o pravé mladistvé gaunerství, které mi v mém věku přináší už jen kupu stresu. Alespoň však chápu, jak si připadá potulná kočka.
A propos, jedna taková nás ráno přichází navštívit. Kamarádka, kterou poznáváme z minula. Je až s podivem, jak opětovné shledání s „pouhou“ čtyřnohou koulí hřeje na srdci. Slečna to dozajista cítí podobně, jelikož dostat ji ven z auta je oříšek.
Z hlavního města pak putujeme na sever, kde brzy zakotvíme v dalším z dobrovolnických projektů. Naše dvoutýdenní cestománie tak končí.
Hodnotíme ji jako úspěšný, povedený a veskrze klidný podnik. Takový, o kterém člověk letící na Zéland vlastně sní.
Takže do naší nově vznikající příručky zapisujem: Každé cestování musí být předem vymyšleno, narýsováno a zajištěno. Prostě naplánováno. Víme kdy, kam, co a proč.
A jestli teď přemýšlíte, jak nám tahle samozřejmost mohla vlastně uniknout, tak na to jen povím.
Ona ta plavba do neznáma je stejně tím největším dobrodružstvím.

Wellington

We slide down the ferry ramp and roll into the city, tense and alert. It greets us with noise and chaos. It feels as if invisible woodchippers are running at full power all around us—machines you can’t see and can’t switch off.
We head to the same hostel as last time. There we meet new, interesting—and slightly odd—people. Just like in any other hostel. Once again, we only use the shower and the kitchen, spending the night in the car parked out on the street. It’s proper youthful delinquency—though at my age, it brings more stress than thrill. At least now I understand how a stray cat must feel.
Speaking of which, one comes to visit us in the morning. An old acquaintance from before. It’s strange how a reunion with “just” a four-legged fluffball can warm your heart so much. She clearly feels the same—it’s no easy task getting her out of the car.
From the capital, we head north, where we soon drop anchor at another volunteer project. Our two-week travel spree comes to an end. We rate it as successful, enjoyable, and overall pretty calm—the kind of trip people dream about when they fly to New Zealand.
So into our newly forming handbook we write: every journey should be thought through, sketched out, and secured in advance. Simply put—planned. Know when, where, what, and why. And if you’re wondering how we could have missed something so obvious, I’ll just say this:
Sailing into the unknown is still the greatest adventure of all.Read more