Filosofie permakultury

(english version down below)

Naše (tedy spíše jejich) farma je poskládaná ze dvou částí. Ta první patří hospodářství. Dům, zahrada, slepice, kačeny a koně. Poslední jmenované má na starost starší ze dvou dcer, která opečovává čtyři hnědáky. Ti na oplátku zase pečují o půdu, a to tak, že jí věnují své vlastní „hnědáky“. Tak jako všichni my ostatní obdařeni vylučovacím ústrojím.
Farmu pak doplňuje zahradní centrum. Jo zde pěstuje ohromné množství květin, stromků a bylinek, které následně prodává.
V druhé části pak roste potravinový les. Veskrze divoká oblast, která si žije svobodně, a po svém. Jejím účelem je celoroční produkce. Od ovoce přes ořechy, až po palivové dříví.
Obě sekce pak mají naplňovat permakultury. Tedy maximálně využít všechny zdroje (jakožto i prostor), které nám náš kousek země nabízí. A hlavně se do toho přírodě moc nesrat. Teda… pominu-li ten slavný kyblík.
Jeden výlet na kompost jsme již společně absolvovali. A žádná velká věda to není. Prostě šup… a šup. Je to přeci zdroj. Z určitého pohledu způsob, jakým naše společnost nakládá s anální produkcí, smrdí. Vezmeme totiž zdroj, který za pomoci pitné vody a tuny už vyprodukované energie, rozložíme. Dávný předek si možná klepe na čelo.
Jo poté zkouší další praktiky, když například plevel nechává ležet na záhoncích. Funguje totiž jako zdroj živin a také drží vlhkost a chrání před sluncem. Jen ta zahrada vypadá jako po útoku džunglemana.
Taktéž kypření půdy zde dostává na frak. Okopávání totiž ničí podzemní ekosystém rostlin a bakterií. Monokultura zase vyzývá k růstu nežádaných rostlin a bakterií, které pak musíme hubit chemií. A tak dále, a tak dále.
Ano, naši předci si možná klepou na čelo. Spoustu věcí děláme nepřirozeně. Avšak každá mince má dvě strany, že jo.
Pravdou je, že naše společnost si své jídlo zabezpečila bezprecedentně úžasným způsobem. Ti stejní předci, kteří ve strachu doufali, jestli přežijí zimu, by dozajista záviděli. A za to velký dík. Člověk se už dokázal perfektně zajistit na všechny zimy dopředu.
A to možná celou tu zimu ještě brzo zrušíme!

The Philosophy of Permaculture

Our—or rather their—farm is divided into two parts. The first belongs to the household itself: the house, garden, chickens, ducks, and horses. The last of these are cared for by the older of the two daughters, who looks after four "browns". In return, the horses care for the soil by generously donating their own kind of “browns.” Much like the rest of us lucky owners of a digestive system.
The farm also includes a garden centre. Jo grows an enormous variety of flowers, trees, and herbs there, which she later sells.
The second section is the food forest. A mostly wild area that lives freely and on its own terms. Its purpose is year-round production—from fruit and nuts to firewood.
Both parts are built around the principles of permaculture. In other words: making the fullest possible use of all resources—and all available space—that the land offers, while interfering with nature as little as possible.
Well… aside from the famous bucket.
We’ve already made our first journey to the compost together, and honestly, it’s not a rocket science. Just lift… and dump. After all, it’s a resource. From a certain perspective, the way our society handles human waste really stinks. We take a resource, then use drinking water and huge amounts of already-produced energy just to get rid of it. Some long-dead ancestor is probably shaking his head at us.
Jo experiments with other methods too. For example, she leaves weeds lying directly on the beds. They act as nutrients, help retain moisture, and shield the soil from the sun. Although, the garden ends up looking like it’s been attacked by a jungle man.
Even turning the soil takes a beating here. Digging around with a hoe destroys the underground ecosystem of roots and bacteria.
Monocultures, meanwhile, encourage the spread of unwanted plants and diseases, which we then fight with chemicals. And so on, and so on.
Yes, our ancestors might well be shaking their heads. We do many things unnaturally.
But every coin has two sides, right.
The truth is that modern society has secured its food in a way that is historically unprecedented and astonishingly effective. Those same ancestors who once spent winters terrified they wouldn’t survive would no doubt envy us deeply. And for that, we owe a great deal of gratitude. Humanity has managed to prepare itself for winter better than ever before.
And who knows—perhaps soon we’ll even manage to abolish winter altogether.Read more