Z faremního deníčku #1

(english version down below)

Ráno začíná poradou. Jo (ano, opravdu jde o jméno) vytáhne papírek, načež přednese, co dnes zamýšlí udělat. Zbytek už vypadá jako partie šachů. Každý dobrovolník – neboli figurka – vyrazí dle svých schopností a dovedností vpřed.
Jelikož přichází jaro, většina panáčků obstarává výsadbu zeleniny. Včetně Sophie, která později s radostí naskočí do sedla zahradního centra. Já však dostávám jiný, a vpravdě velikánský úkol. Kácet a prořezávat stromy.
Jo a Aron na farmě pěstují rychle rostoucí stromy. Smyslem je produkce paliva, takže jich zde najdeme desítky. Převážně australský eukalyptus, který šplhá vzhůru raketově rychle, a ve dvacetiročním horizontu jej tu češou jako obilí.
Tak super, pískám si, protože zkušeností s motorovkou jsem vždycky chtěl nabrat víc. Brzo mi však dochází, že získat praxi jako dřevorubec – zrovna metodou pokus/omyl – není to pravé ořechové. Skácet malou lísku sice zvládne takříkajíc každý, avšak kosit dolů mega obry a muset skutečně kontrolovat řezy a pád, už vyžaduje víc než „to nějak dopadne“.
Navíc mi připadá, že v této přírodní oáze mě stromy brzo touží zabít. Všechny ty náhodné haluze, které až velmi nápadně padají přímo na mě, mi začínají být podezřelé. Když pak dorazí štěpkovačka, což znamená nejen 48 hodin nonstop drcení, ale hlavně konec mého řádění, oddychnu si.
Jenže i sama mašina padá za oběť stromům, když na druhý den vyhoří, a my tak končíme práce předčasně.
Jo, stromy. Na ty raději bacha!

Máme plnou farmu lidiček.
Američanka Ashley, která s námi sdílí obývák, je zarytá farmářka. Krom pěstování všeho druhu je taky buddhisticky založená a jako každý správný Američan mluví nahlas. Ráno ji povětšinou zdravím do jógové pozice a po večerech si navzájem vaříme. Což je, znovu vyzdihuji, úplně ta nejlepší věc na světě! Za Ashley pociťujeme obrovskou vděčnost. Po dlouhé době totiž zase potkáváme někoho, kdo vykazuje známky toho nejvyššího fajňáctví.
Naproti přes cestu pak obývají přívěs Maggie a AK. Anglicko-dánský pár děvčat, které život unavený Evropou zavál – jako většinu z nás – až na kiwácké ostrovy. Maggie nám všem jednou týdně vaří, což všichni vždy očekáváme jako velkou svátost. Maggie totiž vyrabuje celou zahradu a zmixuje dohromady ten nejnepředstavitelnější unikát, který by si zasloužil servírovat v galerii.
Vše doplňují Aron a Jo, kteří spolu se dvěma dcerami a čtyřmi bláznivými psi bydlí ve vlastním domě. Dohromady pak posedíme dvakrát do týdne. Krom práce a ranní kávy, tak zbytek času trávíme sami, a po svém. Za což oběma hostitelům velký dík.
Už dříve jsme zjistili, že bydlet s někým nablízko – byť jsou ti lidé jakkoli fajn – přitahuje útok ponorky. Sžít se s druhým člověkem představuje totiž vědu hodnou studia.
Připadá mi tak, že mít vlastní prostor a trávit čas i odděleně, je potřeba. Ať už v dobrovolnickém, nebo kterémkoli jiném, vztahu.

Notes from the Farm #1

The morning begins with a briefing. Jo (yes, that's actually a name) pulls out a piece of paper and lays out what she plans to get done that day. After that, it all starts to resemble a game of chess. Each volunteer—or chess piece—moves forward according to their skills and abilities.
With spring arriving, most of the crew are busy planting vegetables. Sophie included, who happily continues into garden centre later on.
I, however, am handed a different—and truly enormous—task: felling and pruning trees.
Jo and Aron grow fast-growing trees on the farm. The goal is firewood production, so there are dozens of them scattered around the property. Mostly Australian eucalyptus, which shoots skyward at rocket speed and gets harvested like wheat after about twenty years.
"Brilliant," I think to myself. I've always wanted more experience with a chainsaw.
It doesn't take long, however, to realise that learning to be a lumberjack through trial and error is perhaps not the ideal approach. Just about anyone can bring down a small hazel tree. Dropping giant specimens while actually controlling the cuts and the direction of the fall requires a bit more than, "It'll be right."
What's more, I begin to suspect that the trees in this natural paradise are actively trying to kill me now. All those random branches that keep falling suspiciously close to where I'm standing start to feel less and less accidental.
When the wood chipper finally arrives—which means not only forty-eight hours of nonstop shredding but, more importantly, the end of my chainsaw adventures—I breathe a sigh of relief.
Only for the machine itself falls as a victim to the trees! The very next day it ignites, but on fire! And our work comes to the end.
Yeah... trees.
Best keep an eye on those.

The farm is full of people.
Ashley, an American who shares the common room with us, is a passionate farmer. Besides growing just about anything, she's also deeply interested in Buddhism and, like a proper American, speaks loudly.
Most mornings I greet her halfway through a yoga pose, and in the evenings we take turns cooking for each other. Which, I must once again emphasize, is one of the greatest things in the world.
We feel incredibly grateful for Ashley. After a long time, we've finally met someone who ranks among the absolute finest of human beings.
Across the road live Maggie and AK, an English-Danish couple whose lives, worn down by Europe, have carried them—like most of us—all the way to the Kiwi islands. Once a week Maggie cooks for everyone, and we look forward to it almost like a holiday. She raids the entire garden and somehow combines its treasures into the most unimaginable creations, dishes that deserve to be displayed in an art gallery rather than served on a plate.
Rounding out the cast are Aron and Jo, who live in the main house with their two daughters and four crazy dogs. We usually gather together two times a week. Apart from work and our morning coffee, we mostly spend our time doing our own thing. And for that, we owe our hosts a great thank you.
We've learned before that living close to other people, no matter how lovely they may be, is the fastest way to cabin fever. Learning to coexist with another human being is a science worthy of study. More and more, I find myself believing that having your own space and spending at least part of your time separately is essential—whether in a volunteer arrangement or any other kind of relationship.Read more