Nevyžádaná pošta

Dostávám zprávu, která hodně bolí.
Být na druhé straně světa znamená, že mnohé věci prošvihnu. Ať už něčí svatbu, prcka nebo nový byt. Trochu to zamrzí, ale jde o novinky, které takříkajíc počkají. Jakmile však odejde člověk, dohnat jej už nikdy nepůjde.
Že můj děda vjíždí do své poslední etapy, nám pověděl už před pár lety. Stejně jsem však doufal, že než si sbalí kufry, ještě na mě počká. Bohužel. Došel mu čas. A možná taky trpělivost s rozlítaným vnukem, který má zas zpoždění. „Vždyť ten kluk měl už být zpátky,“ dost možná hudroval. „Jak ho znám, ten bude cestovat ještě za rok. A to já bych se tu učekal!“ zaťukal si na čelo, a vyrazil navrch.
Velké díky teď skládám všem optickým kabelům za možnost naposledy mu něco říct. I když jen po telefonu. Chvíli pak rozmýšlím, zdali aktuální plány zaorat a letět domů na pohřeb. Rozloučit se. Vevnitř však cítím, že jsme s dědou v pohodě.
Rád vzpomínám na jeho poslední roky, kdy jsme společně sedávali nad sklenkou vína. Hodně mi toho ke konci pověděl. O životě, o sobě.
Jak stárnu, tím lépe vidím, že stará přísloví mají pravdu. Říká se, že blízcí neumírají, ale zůstávají v našich srdcích.
Jo.
Děda už je sice navždy pryč. Ale pocity a vzpomínky na něj ve mně žijí dál. Bez ohledu na fakt, jestli běhám po Zélandu nebo kdekoli jinde po světě. Pořád jej cítím vedle sebe… kdykoli na něj vzpomenu.
Mám tě rád, dědo. Odpočívej v pokoji.

Unsolicited Mail

I receive a message that hurts.
Being on the other side of the world means missing out on a lot of things. Someone’s wedding, the arrival of a new baby, or a new home. It stings a little, but these are the kind of news that can wait, so to speak. Once a person is gone, however, you can never catch up with them again.
My grandpa had already told us a few years ago that he was entering the final stage of his life. Even so, I hoped he would wait for me a little longer before packing his bags. Sadly, he ran out of time. And perhaps also patience with his wandering grandson, who was late yet again.
“That boy should have been back by now,” he may well have grumbled. “Knowing him, he’ll still be travelling a year from now. And I’ll be waiting here forever!” He probably tapped his forehead, shook his head, and headed upstairs.
I’m now deeply grateful to all those optical cables for giving me the chance to say something to him one last time. Even if it was only over the phone.
For a while, I consider wrapping our current plans and flying home for the funeral. To say goodbye. But deep down, I feel that Grandpa and I are okay.
I like remembering his final years, when we would sit together over a glass of wine. Towards the end, he told me a lot. About life. About himself.
The older I get, the more I see that old sayings really do have a point. They say that those close to us never truly die, but remain in our hearts.
Yeah.
Grandpa is gone forever now. But the feelings and memories of him are still alive inside me. No matter whether I’m wandering around New Zealand or anywhere else in the world. I still feel him beside me… whenever I think of him.
I love you, Grandpa.
Rest in peace.Read more